Deset stran poznámek a třináct stran odborné bibliografie svědčí o poctivě a důkladně německém a vědeckém přístupu autora, kniha je přesto ale čtivá a srozumitelná snad i těm nejlínějším čtenářům. Je dokonalým souhrnem základních vědomostí, ale zase, jako ostatně vždy, je jen a jen knihou (osobně mi zde jen schází i zprávy a metody cest ke štěstí a zvládnutí emocí ze světa těch, kteří se s emocemi a štěstím naučili pracovat již před tisícem let, tedy z buddhismu). Poskytne informace, ale onu každodenní práci (ke které nepřímo zve), za nás neudělá. Být šťastní se musíme rozhodnout, ale pak především realizovat, jen my sami. Formulku, vzorec, už máme. Teď jen nejen teoreticky číst, ale i prakticky začít. Ale o tom jsou jiné knihy.
Názvy kapitol vypovídají o obsahu: Tajemství úsměvu, dobré pocity jsou kompas, systém štěstí, tvárný mozek, původ ve zvířecí říši, touha, požitek, láska, návod k použití vášní, okamžiky blaženosti, šťastná společnost.
Jenže šťastný člověk je, jak věděly naše babičky, a jak prokázala celá řada nejnovějších studií, také zdravější, chytřejší, kooperativnější, výkonnější. Štěstí je tedy cílem života a současně cestou k lepšímu životu, poskytuje Klein svou motivační formulku. To, zda vidíme naši pomyslnou sklenici zpolovice prázdnou nebo plnou, má na naše pocity (a zdravotní a psychický stav, dodávám) větší vliv, než skutečný obsah sklenice.
V čem je tedy problém současné západní civilizace, ptá se mezi řádky autor? Naše mozky jsou schopné a připravené prožívat štěstí, ale ve společnosti, která štěstí přikládá, přes vzletné proklamace, jen velmi malý význam, a cele se soustřeďuje na popis tzv. světabolu, ona příslušná centra v mozku prostě zakrní.
Problém je ale v tom, že naše civilizace si hledí spíše neštěstí, než štěstí. V němčině pro to dokonce existuje speciální slovo (Weltschmerz), světabol. Zatímco např. v prastarém jazyku indických moudrých, v sanskrtu, existuje tucet slov, označujících rozličné způsoby prožívání štěstí, němčina a další germánské jazyky si vystačí s termínem jedním, píše S. Klein.
Dnes už totiž, aniž se to ještě učí na školách všeho typu, víme naprosto jasně, že v mozku existují zvláštní spoje a části, zodpovědné za pocity štěstí, a že se rodíme naprogramováni na to být šťastní. Víme ale také, že mozek se neustále vyvíjí, a když se učíme něco nového, nebo jsme dlouhodobě šťastni, vznikají nová neuronová propojení. Jinými slovy, i schopnost být šťastný je možno, tak jako schopnost číst a psát nebo skákat do dálky, nacvičit a zlepšovat.
Berlíňan Stefan Klein, původně vědec, dnes spisovatel, žurnalista a popularizátor vědy, si dal tu práci a rozhodl se sebrat a uspořádat nejnovější poznatky neurofyziologie a výzkumu mozku, aby tak vznikla jakási pomyslná formulka štěstí (jak se kniha jmenuje v originále).
O oné tzv. mušce jenom zlaté ale přece jen už něco víme. Moderní zobrazovací metody mozku za posledních dvacet let pomohly zjistit o tom, co se děje v mozku člověka šťastného či nešťastného, daleko víc než za posledních tisíc let filozofování a sepisování traktátů o štěstí a jeho pomíjivosti.
Každý chce být šťastný, a světová literatura nejen posledních sto let přímo oplývá popisy marných zápasů, cest, snažení a utrpení při soutěži tzv. pověz mi, médium, kdo je dnes nejšťastnější, a přesto jako bychom ani dnes vlastně vůbec netušili, co je to štěstí.
Se štěstím je to jako s fotbalem. Každý mu tzv. rozumí, ale pokud by se octl přímo tzv. na hřišti asi by to zase tak velká sláva nebyla.
O knize: (recenze Vlastimil Marek)
Obsah:
(Deníky stvoření).
vědě. V roce 2000 vydal respektovanou studii Die Tagebücher der Schöpfung
1998 získal cenu Georga-von-Holtzbrincka, udělovanou novinářům píšícím o
časopisu Geo. Žije v Berlíně jako spisovatel ve svobodném povolání. V roce
redaktorem časopisu Spiegel. Od roku 1999 do roku 2000 působil jako redaktor
do mnoha německých časopisů a magazínů. V letech 1996-1999 byl vědeckým
Mnichově, Grenoblu a Freiburku, promoval ve Freiburku z biofyziky. Přispívá
se narodil roku 1965 v Mnichově. Studoval fyziku a filozofii v
Stefan Klein
Zdá se, že fenomén štěstí je objasněn - a to napínavým a užitečným způsobem.
Kniha vysvětluje, proč všichni tak často toužíme po štěstí, proč štěstí není pouhým opakem neštěstí a jak může každý člověk využívat anatomie mozku ke zdokonalení svého života.
Autor nabízí čtenáři vědecky zdůvodněnou představu o šťastném bytí. Činí tak v podobě fascinující reportáže, která je současně návodem ke šťastnému bytí.
Díky knize Stefana Kleina se čtenář může vydat na jedinečnou cestu poznání, na níž se setká s nejnovějšími poznatky filozofů a psychologů, lékařů, neurofyziologů a vědců zabývajících se výzkumem chování, zkoumáním role lásky a sexu, blahobytu a aktivity, drogového opojení či působení psychofarmak na člověka.
S pomocí experimentů ukázali, jak v našich hlavách vzniká pocit štěstí, a současně odkryli nové možnosti, jak se naučit být šťastný.
Otevřely se tím zcela nové možnosti: můžeme se naučit být šťastní, neboť štěstí je naučitelné. Vědci zabývající se výzkumem mozku zkoumali dobré pocity a nalezli způsob umožňující měřit různorodé emoce.
Přitom často směřujeme od jednoho neštěstí k druhému. Dosud totiž nikdo přesně nevěděl, co je to štěstí. Nyní se zdá, že moderní věda rozluštila jeho velké tajemství.
V životě se snažíme udělat takřka vše pro to, abychom byli šťastní.
aneb Jak vznikají dobré pocity