Tím zásadně přispívá k našemu pochopení holokaustu.
Kniha profesorky Koonzové ukazuje, jak se řadoví Němci naučili nečinně přihlížet k brutální perzekuci, jíž byli vystaveni jejich spoluobčané označení za "cizáky".
K těmto pramenům patřil například akademický výzkum, dokumentární filmografie, reklamní magazíny, pojednání o rasové hygieně, umělecké výstavy, učebnice, vzdělávací kolekce diapozitivů a humoristická tvorba.
Obyčejní Němci byli na válečná zvěrstva připravováni prostřednictvím rasových teorií vycházejících ze zdrojů, které si nezaslouženě uchovaly auru apolitičnosti.
V letech 1933 - 1939 byla nacistická veřejná kultura sycena směsicí rasových fobií a nacionalistické hrdosti, kterou Koonzová nazývá etnickým fundamentalizmem.
nýbrž v jeho apelu na kolektivní ctnost německého národa, statečného Volku.
Profesorka Koonzová odmítá zažité stereotypy vážící se k osobě Hitlera a podstatu jeho charizmatu nevidí v nenávistných tirádách,
kterou začala přijímat coby důvěryhodnou naprostá většina obyčejných Němců, i těch, kteří se nacisty nikdy nestali.
Díky důkladnému studiu objemných nacistických písemností se autorce zdařilo podchytit způsob, jakým vulgární antisemitizmus prvních nacistů metamorfoval v rasovou ideologii,
Tato nejnovější práce Claudie Koonzové ukazuje, jak popularizátoři rasizmu dokázali během takzvaných normálních let před II. světovou válkou prosadit logické principy odůvodňující genocidu a vybudovat i potřebnou infrastrukturu.
Tento smysl se vyvinul z občanských hodnot, které vyvyšovaly morální kvality vlastní národní pospolitosti a vyřazovaly všechno "cizí".
Pachatelé genocidy ve skutečnosti disponovali silným smyslem pro "dobré" a "zlé".
Pojem "svědomí" nacizmu není záměrný paradox.