Jisté je pouze to, co napsal Jean Froissart: "...byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzájem spojenými." V té chvíli je už římský král Karel, lehce zraněný šípem, od bojiště daleko a v bezpečí. Snad mu táhne hlavou, že proti Ludvíkovi z rodu Wittelsbachů zůstává teď v říši bez pomoci Francouzů, rozdrcených u Crécy. Možná mu ale vytane na mysli spásné jméno: Waldemar. Ano, lest s Waldemarem! Anglický král mu poté slavnostně předá otcovo tělo, aby je mohl pohřbít v Lucemburku.
Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům." Z jedné strany má král Jindřicha Mnicha z Basileje, z druhé českého pána z Klingenburka. Oba vědí, že Jan si jede pro smrt a že musí padnout s ním a zemřít jako rytíři. Ale berou to určitě jako čest. Zahynout pro slávu! Nikdo už neví, jak daleko Janův útok - u Kresčaku jeden z posledních - pronikl do řad Angličanů. Nikdo jej nepřežil.
Možná to takhle neřekl, ale chvíle je plná vzruchu a Jan v ní určitě něco podobného pronést musí. Kronikář Froissart připomíná, že král ke svým mužům mluvil hrdě a s klidem: Pánové, jste dnes všichni mými bratry ve zbrani- proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mě tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.´ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady.
Tehdy Jan možná pronese slavnou větu: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!"
U Kresčaku Jan nakonec tuší, že Francouzi jsou, pravda, stateční, jenže bojují bláznovsky a vítězství jim uniká. Ale přesto... Jean Froissart, kronikář stoleté války, napíše později, že Jan se v té chvíli ptal, kde je teď jeho syn Karel. "Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije." Jan Lucemburský, pro Čechy král cizinec a pro cizinu velký rytíř, má v téhle chvíli starost o syna. Karel je ozdoba rodu, je učený, ale bojovný zároveň, chytrý, uvážlivý... Ano, římský král Karel se teď někde bije! A on, Jan, dal Čechům dobrého syna, kterému je třicet, slepého otce už nepotřebuje a může teď nanejvýš... zdědit jeho slávu. Pověst z veliké, byť prohrané bitvy.
A umřít? Umřít důstojně? Jako rytíř? Bude mít ještě vůbec tu čest?
Anglický král mu poté slavnostně předá otcovo tělo, aby je mohl pohřbít v Lucemburku.Jan musel prožít šest let s trýznivou slepotou a snad viděl vnitřním zrakem, jak jednou ke stáru na hradě, či dokonce v klášteře šátrá rukou po jídle a převrhne si mimoděk do klína pohár vína. Bezmocný, k okraji uklizený slepec, který už nezajímá žádnou z dam a nejspíš už ani vlastního syna na trůně.
V té chvíli je už římský král Karel, lehce zraněný šípem, od bojiště daleko a v bezpečí. Snad mu táhne hlavou, že proti Ludvíkovi z rodu Wittelsbachů zůstává teď v říši bez pomoci Francouzů, rozdrcených u Crécy. Možná mu ale vytane na mysli spásné jméno: Waldemar. Ano, lest s Waldemarem!
Nikdo už neví, jak daleko Janův útok - u Kresčaku jeden z posledních - pronikl do řad Angličanů. Nikdo jej nepřežil. Jisté je pouze to, co napsal Jean Froissart: "...byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé s koňmi navzájem spojenými."
Z jedné strany má král Jindřicha Mnicha z Basileje, z druhé českého pána z Klingenburka. Oba vědí, že Jan si jede pro smrt a že musí padnout s ním a zemřít jako rytíři. Ale berou to určitě jako čest. Zahynout pro slávu!
Pánové, jste dnes všichni mými bratry ve zbrani- proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mě tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátele na dosah meče.´ Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v mačkanici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům."
Možná to takhle neřekl, ale chvíle je plná vzruchu a Jan v ní určitě něco podobného pronést musí. Kronikář Froissart připomíná, že král ke svým mužům mluvil hrdě a s klidem:
Pověst z veliké, byť prohrané bitvy. Tehdy Jan možná pronese slavnou větu: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!"
Ano, římský král Karel se teď někde bije! A on, Jan, dal Čechům dobrého syna, kterému je třicet, slepého otce už nepotřebuje a může teď nanejvýš... zdědit jeho slávu.
Jan Lucemburský, pro Čechy král cizinec a pro cizinu velký rytíř, má v téhle chvíli starost o syna. Karel je ozdoba rodu, je učený, ale bojovný zároveň, chytrý, uvážlivý...
U Kresčaku Jan nakonec tuší, že Francouzi jsou, pravda, stateční, jenže bojují bláznovsky a vítězství jim uniká. Ale přesto... Jean Froissart, kronikář stoleté války, napíše později, že Jan se v té chvíli ptal, kde je teď jeho syn Karel. "Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije."
A umřít? Umřít důstojně? Jako rytíř? Bude mít ještě vůbec tu čest?
Jan musel prožít šest let s trýznivou slepotou a snad viděl vnitřním zrakem, jak jednou ke stáru na hradě, či dokonce v klášteře šátrá rukou po jídle a převrhne si mimoděk do klína pohár vína. Bezmocný, k okraji uklizený slepec, který už nezajímá žádnou z dam a nejspíš už ani vlastního syna na trůně.
Ukázka z publikace:
Kniha je vybavena bohatým obrazovým doprovodem, především díly malířů a ilustrátorů, kteří žili na přelomu 19. a 20. a zabývali se českou minulostí. Když svého času vycházely tyto příběhy v týdeníku Mladý svět, měly úspěch a lidé si je vystřihovali. Teď už to díky knize dělat nemusejí.
Každou z kapitol zpřesňuje časová osa, na mnoha místech knihy čtenář najde vhledy do současnosti, kde lze objevit zvláštní historické analogie.
Osudy naší země jsou pojaté akčně, nezahltí nikoho spoustou dat a navazují na sebe v dominu české historie.
Vždyť kdo například ví o nepravém markraběti Waldemarovi, loutce v rukou Karla IV.?
Kniha vykresluje netradičně pojaté událostí českého středověku, jak ty známé, jako byl únos budoucí české kněžny Jitky z kláštera ve Svinibrodu, tak ty už skoro zasuté v čase.
27 velkých příběhů našeho středověku