Často jsem narážel na plno předsudků, omylů i evidentních nepravd, nepřijetí, a to i u mimořádně inteligentních a vzdělaných lidí. Ptal jsem se sám sebe: co je špatně? Proč lidé nemohou věřit? Proč odmítají zprávu, jež by měla přinášet radost? Uvědomoval jsem si, že chyba není v obsahu, ale formě. Pochopil jsem, že se musíme vrátit do středověku, k jednoduchému jazyku Vyznání. Pomocí stručných přirovnání ze života, literatury, filmu či filozofie jsem tedy podal jakousi duchovní abecedu.
A hodlám je přinést i vám. Žádná velká filozofie, jen střípky, co jsem posbíral cestou.
A tak jsem často trpěl vnitřními zraněními, neodpuštěním, strachem, co řeknou druzí lidé, obavami z budoucnosti. Snažil jsem se mít lásku k druhým, to ano, ale láska k sobě mi poněkud chyběla. Poznal jsem však osvobození, milosrdenství, pokoj, lásku a radost.
Ačkoli jsem odmalička křesťanem, patřil jsem vždycky tak nějak i do těch osmdesáti procent. Vedle skutečně živého Boha jsem měl spoustu model, které mě nemohly uzdravit - neexistovaly totiž.
to, co si 60 až 80 % lidí představuje pod pojmem Bůh, díky Bohu neexistuje!
Teolog Karl Rahner vyjádřil dnes již otřepanou, ale pravdivou myšlenku:
O Bohu však jako by nevěděl skoro nikdo nic, ví se akorát, že to možná je, nebo tak něco.
Doba od té doby pokročila, a tak dnes už o sexu vědí všichni všechno.
Jistě znáte film Woodyho Allena (mimochodem velmi vtipný) Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).