Autorka popisuje šokující zážitky z genocidy ve Rwandě.

Líčí, jak ozbrojené bojůvky pustošily krajinu a zfanatizovaný dav lynčoval nevinné. Po celou dobu se Immaculée krčila v úkrytu maličké koupelny v domě místního pastora, kde se na ploše zhruba metr krát metr tísnilo osm žen. Namačkané ve tmě jedna na druhou, téměř bez jídla, v horku a beze slova trávily nekonečné tři měsíce.

Ukázka z textu

Slyšela jsem, jak vrazi volají mé jméno. Byli na druhé straně stěny, dělilo nás od sebe pár centimetrů omítky a dřeva. Jejich hlasy zněly neosobně, pevně a odhodlaně.

"Je tu..., víme, že tu někde je... Najděte ji - najděte Immaculée." Bylo tam hodně hlasů, hodně vrahů. V duchu jsem je viděla: moji někdejší přátelé a sousedé chodili po domě s oštěpy a mačetami a volali mé jméno. "Už jsem těch švábů zabil 399," pochlubil se jeden. "Immaculée bude čtyřstá. To je už celkem slušné číslo." Schoulila jsem se v rohu naší malé koupelny, ani jsem nedutala. Podobně jako sedm dalších žen, které se spolu se mnou schovávaly, jsem zadržela dech, aby jej vrazi nezaslechli.

Několikrát vrazi pročesali pastorův dům, několikrát stála smrt těsně za dveřmi. Immaculée však jako zázrakem přežila. Ani po nekonečném utrpení, týdnech prožitých v hrůze a zoufalství neztratila víru a nakonec v sobě nalezla odvahu nejen přežít, ale i odpustit.

Po celou dobu se Immaculée krčila v úkrytu maličké koupelny v domě místního pastora, kde se na ploše zhruba metr krát metr tísnilo osm žen. Namačkané ve tmě jedna na druhou, téměř bez jídla, v horku a beze slova trávily nekonečné tři měsíce.

Práce neskončí, dokud nebudou všichni Tutsiové mrtví. A našlo se hodně těch, kteří poslechli. Ozbrojené bojůvky pustošily krajinu, zfanatizovaný dav lynčoval nevinné a samozvaní mstitelé se s nelítostnou urputností pídili po těch, kteří ještě unikli jejich mačetám.

"Zabíjejte Tutsie, kdekoli na ně narazíte - ani jednoho nenechte naživu. Zabíjejte novorozence i ty nejstarší."
Jak to řekl prezident země?
Když se Immaculée roku 1994 vracela domů, těšila se na prázdniny strávené se svými nejbližšími. A tehdy naposledy je viděla naživu. V zemi vypukla krvavá genocida a během vražedného řádění, které trvalo tři měsíce a vyžádalo si životy téměř milionu lidí, byla brutálně vybita i její rodina.
Immaculée vyrostla v kruhu milované rodiny, její tři bratři na ni nedali dopustit, laskaví rodiče dbali na vzdělání, a když dcera získala stipendium na univerzitě, všichni oslavovali.
Že lidé, kteří spolu dosud žili jako dobří sousedé, se začnou k smrti nenávidět?
Jak je možné, že se ráj během okamžiku promění v peklo?
Ne nadarmo ji němečtí osadníci koncem 19. století nazvali "zemí věčného jara". Rwanda.
Překrásná krajina, hory zahalené v mlze, zelená údolí a jiskřivá jezera, jemný větřík vanoucí z kopců, pronikající cedrovými lesy a vonící po liliích.
Až do onoho osudného dne roku 1994 se Immaculée domnívala, že se narodila v ráji.