Položili jsme několika desítkám významných osobností české společnosti prostou otázku:

Co se vám vybaví, když se řekne "česká xenofobie"?

Nežádali jsme, ani neočekávali traktát, nýbrž osobní impresi každého dotázaného. Proto je i jejich okruh tak široký a rozmanitý: najdeme zde filosofy, historiky, duchovní, spisovatele, sociology, psychology, lékaře. Ale i Slováky, Romy, Rusy žijící v Čechách, jejichž pohled na věc může být pro "našince" nezbytnou a zajímavou zpětnou vazbou?

Ale co tedy s tím?

Na takovou otázku nedokážu odpovědět. Mohu nabídnout jen pár postřehů, které jsem nasbírala při navazování kontaktu s cizí kulturou. Prvním pokusům téměř vždy předchází překonávání oboustranné nechuti. Mám-li skutečný zájem proniknout, a každý, kdo to zažil, mi potvrdí, jak je to opojné, mám tak silný motiv, že vlastní odpor dokážu potlačit. Zde mi však hrozí další úskalí - přehnaná vstřícnost. Běloch vstupující mezi domorodce s širokým úsměvem a náručí plnou cetek, se hluboce mýlí, neboť bodrá nadřazenost izoluje stejně spolehlivě jako násilné pronikání. Podle mých zkušeností funguje pasivita a trpělivost. Obě strany potřebují především čas, aby si na svoji přítomnost zvykly. V lidské povaze funguje jak nedůvěra, tak opačná emoce - zvědavost. Utáboříte-li se někde opodál, můžete si být jisti, že domorodci určitě přijdou sami. Nastává další fáze. Chci-li dosáhnout blízkosti, nesmím zachovávat odstup. Jak prostince to zní! Ve skutečnosti v sobě musím potlačit civilizační návyky a nehnout brvou, když si všechno včetně mne osahávají, případně očichávají. Jistě si to každý dovede představit. Ruce, které se vám hrabou v baťohu, ještě jdou, ale když začnou zkoumat, co to máte pod tím tričkem, stojí vás opravdu hodně úsilí zachovat klid. Nejlepší je přijmout cizí styl a chovat se stejně. Nakonec to není tak těžké. První doteky bývají ostýchavé a kradmé. Mnohem častěji se mne dotýkají ženy, já se zase brzy s potěšením mazlím s jejich dětmi. Jiná barva pleti je prostě zajímavá. Je na omak stejná jako bílá? Je hebká? Hřeje? Voní? Zážitek black and white je tak silný a okouzlující, že mít tu moc, naordinuji jej každému. Tím nechci tvrdit, abychom se chytili za ruce a obepnuli zeměkouli. Je to mnohem jednodušší. Jde o nastolení pocitu vzájemné rovnosti, neboť právě na ni jsme všichni velmi citliví. Chci bydlet v jejich chatrči? Pak jim ovšem musím nabídnout svůj stan. Chci ochutnat jejich jídlo? Pak musím předvést svoje. Chci vidět, co celý den dělají? Pak jim musím pomáhat. Teprve tehdy mohu nesouhlasit,mýlit se, mohu se přít. Já se otřásám nad sušenými housenkami, oni s odporem prskají becherovku, ale všichni se smějeme. Prožíváme magii sblížení. Ráda bych, aby to nevyznělo sentimentálně nebo pateticky, ale je to jeden z nejúžasnějších pocitů, jaké mi život nabídl.