Vzhledem k současným požadavkům na vzdělání je evidentní, že jakékoli překážky představují mnohem závažnější problém, než tomu bylo před dvaceti, padesáti roky. Dítě musí zvládnout obrovské množství dovedností jiného druhu než v dřívějších dobách, vstřebat neuvěřitelné množství poznatků. Podstatný požadavek proto je, aby se dítě dobře soustředilo, aby bylo pozorné, ukázněné, vytrvalé – v tom se sice dnešní situace příliš neliší od minulosti, nicméně podstatná změna spočívá v tom, že u většiny vzdělávacích aktivit (ve škole i doma) musí být dítě v klidu! Proto představují stížnosti na neklid, živost dítěte od učitelů i od rodičů podstatný díl indikací na vyšetření v odborných institucích. Navíc vzhledem k tomu, že vychovatelé nemohou a nechtějí používat násilné metody ukázňování z dřívějších dob, je logické, že aktivity, neklidu, roztěkanosti musí mezi školáky přibývat. Odborníci jsou proto nuceni zabývat se těmito „jemnými odchylkami“ intenzivněji jak prakticky, tak i teoreticky. Hledají se způsoby, jak s výrazným neklidem zacházet, jak mu předcházet. Předložená práce Ireny Kolčárkové a Lenky Lacinové vykazuje jak lidskou, tak i odbornou potřebnost a relevanci.