Julia Kristeva se narodila v roce 1941 v Bulharsku. Studovala lingvistiku a roku 1966 v tomto oboru získala doktorát. Téhož roku emigrovala do Francie, kde se záhy připojila ke skupině teoretiků a spisovatelů shromážděných kolem časopisu Tel Quel. Její rané texty souhrnně vyšly v knize Sémeiotiké (1969), předkládající svébytný způsob interpretace literárních textů, který sama autorka označovala jako sémanalýzu. Tento směr myšlení završila v knize Revoluce v básnické řeči, vydané roku 1974. V sedmdesátých letech Kristeva absolvovala psychoanalytický výcvik a od té doby se stále více zaměřuje na psychoanalyticky orientovaný výklad literárních textů (Moc hrůzy. Esej o abjekci, 1980; Příběhy lásky, 1985; Černé slunce. Deprese a melancholie, 1987; Sami sobě cizinci, 1988). Kristeva napsala i několik románů (Samurajové, 1990; Stařec a vlci, 1991). K nejvýznamnějším textům z devadesátých let patří Smyslový čas. Proust a literární zkušenost (1994) a Smysl a ne-smysl revolty (první svazek 1996, druhý svazek 1997). V současné době učí lingvistiku na Université Paris VII a věnuje se psychoanalytické praxi
Výběr je sestaven ze dvou knih: La révolution du langage poétique, Seuil 1974, odkud je převzat úvod a první kapitola, zatímco zbývající eseje jsou vybrány z knihy Histoires d"amour, Denoël 1985. První kapitola knihy Revoluce v básnické řeči ("Sémiotično a symbolično") zřejmě nejreprezentativnějším způsobem shrnuje a vysvětluje pojmový aparát, který se v dalších textech Julie Kristevy nepřestane navracet. Tři eseje z knihy Příběhy lásky reflektují - každá svým způsobem - problematiku pohlavní diference: ve vztahu k primární identifikaci a k narcismu ("Freud a láska"), k mužské sexualitě ("Erós manický, Erós vznešený") a k mateřství ("Stabat mater"). Možná ani není třeba zdůrazňovat, že tento nevyhnutelně dílčí a omezený výbor má posloužit především jako první obšírnější seznámení s dílem autorky a případně jako podnět k další publikaci jejích textů v češtině.
Eseje o sémiotice, psychoanalýze a mateřství