....začneme-li se duchovně probouzet, nebudeme zpočátku své "cestě" rozumět; ještě obtížnější pak bude naše vnímání někomu sdělit..

Na počátku devadesátých let jsme jistě všichni v Čechách prožívali nevšední život. Padl komunismus, zoologická zahrada, ve které jsme do té doby žili, otevřela své klece, do kterých ovšem také vpadla divoká džungle rozvinutých konzumních společností a s nimi spojených ideologií.

Tehdy se i v mém životě dalo cosi do pohybu dokonce i po stránce duchovní, na což jsem sice ještě nebyl příliš připravený, přesto jsem však už tehdy vnímal tendence přelakovat naši minulost v souladu s novou ideologií. Jsem ale přesvědčen, že jedině paměť živá a pokud možno co nejméně zkreslená nám může pomoci k přechodu do nových časů, které nemohou být ani komunistické, ani kapitalistické, ba ani teroristické. Podle mého skromného přesvědčení je naše budoucnost buď indiánská nebo žádná. Pokud se totiž nevrátíme k životu in deos tedy v bohu, žádná budoucnost před námi není. Tím ovšem samozřejmě nemám na mysli příklon k nějakému náboženství. Náboženství totiž obvykle nemívají se skutečným živým božstvím mnoho společného.

Tehdy jsem tyhle své pocity značně neuspořádané, ale o to živější, zkusil zaznamenat v jakémsi textu, který jsem později nazval Cesta. Vlastně ze mne ten text vytryskl jako pramen ze skály nebo ještě spíše jako láva z kráteru nějaké sopky. Proto bylo možná jen dobře, že jsem prostě jen pár měsíců bušil do kláves psacího stroje, trochu se mi ulevilo, a přestal jsem se těmi otázkami zabývat, protože se vynořilo něco daleko naléhavějšího, z čeho později vznikl román Den svatého lgnora.

Po nějakých patnácti letech mi náhodou přišla do rukou hromada popsaných papírů, kterou jsem chtěl vyhodit, ovšem ještě před tím jsem se do textu začetl. Kupodivu jsem to celé přečetl na jeden zátah a napadlo mne, že tahle novela má mimo jiné také jakousi dokumentární hodnotu v době, kdy je naše společná mysl už opravdu přelakovaná milosrdným zapomněním. Milosrdným? Jestliže ztratíme kontinuitu se svým vlastním životem, co nás čeká?

Takže jsem se rozhodl Cestu vydat jako určitou skicu - téměř beze změn - v tom stavu, ve kterém jsem ji tehdy zaznamenal. Snad někomu pomůže oživit cosi zapadlého, zasutého. Snad někomu pomůže k návratu do indiánské naivity a čistoty existence bez postranních úvah. Existence, která je tak průzračná, jako bývala voda v řekách před tím, než jsme tu začali provozovat svůj prapodivný mocenský experiment…