.. jsem takhle naivně zahořel? Něco hluboce nevědomého v mé bytosti, co ale už potřebovalo vyjít na světlo, se chopilo vedení mých dalších kroků ...

Přijetí nesmyslnosti

Čas plynul a jednou dokonce došlo k milé události, kterou si budu pamatovat celý život. Ta milá příhoda neměla samozřejmě nic společného se Sirénou. Týkala se naší dcerky. Byli jsme spolu opět doma sami a já jsem si připravoval něco k jídlu. Malá Jorga byla v ohrádce a s něčím si tam hrála. Když zrovna neřvala jako když jí berou na nože, nevěnoval jsem jí moc pozornosti. Tu jsem teď věnoval přípravě jídla. Jak jsem tak chodil po kuchyni, vzal jsem do ruky vařečku a než jsem ji použil, žonglérsky jsem ji vyhodil do vzduchu a zase chytil. Občas jsem tím bavil sám sebe. Ve stejné chvíli se za mými zády ozval pobavený dětský smích.

Překvapeně jsem se otočil a vidím, jak Jorga stojí v té své ohrádce a směje se vtípku, který jsem si udělal jen sám pro sebe. Tím bylo mezi námi konečně navázáno spojení. Od té doby jsem ji začal brát jako lidskou bytost. Byl jsem tou změnou velmi potěšen. S chutí jsem se najedl a jí jsem samozřejmě taky něco přichystal...

Brána

Stojím před tou bránou. Teď teprve vidím, že je z jednoho kusu živého stromu. Předtím jsem měl dojem, že je to nějaký lidský výtvor. A skutečně tomu tak také je. Je to zároveň výtvor lidského ducha a zároveň živoucí plod Přírody. Jako by si tu člověk a Příroda podávali ruce a dokonale propojili své přirozenosti. Stojím před branou, která je zároveň Stromem a zároveň lidským výtvorem. Když se přede mnou otevírá, vnímám to nejvíce ze všeho jako nějaký vibrační akt - určitě prolnutí odněkud někam. Jako by celá ta Brána a celý tento prostor byly nejvíce ze všeho obrazem, ovšem jakýmsi hmatatelným obrazem, přičemž ona hmatatelnost není dána vlastnostmi hmoty, je dána evidentností Ducha. Pokud to lze vůbec vyjádřit, ak je ona hmatatelnost vyjádřením něčeho evidentního. Jestliže se tedy Brána přede mnou otevírá, jde vlastně o přesun této evidentnosti z jedné roviny do jiné, protože se zdá, že základní vlastností této evidentnosti je jakási mnhasměrnost, a navíc ještě také je zde nevyčerpatelné množství jakýchsi úrovní nebo rovin. Cítím, že teď narážím na limity našeho společného jazyka, který se tak dlouho pokoušíme zbavit jeho symboličnosti, že náhle odmítá vyjadřovat cosi, co nepochází ze světa naší hrubohmotné zkušenosti....