Nikdo s jistotou neví, kdy lidé začali Matku Bohyni uctívat, ačkoliv některé doklady nasvědčují, že k tomu mohlo dojít v paleolitu, když Horno neanderthalensis za­ čal ustupovat druhu Horno sapiens. Zatímco jeskynní malby z těchto vzdálených dob zobrazují převážně zví­ řata a v některých vzácných případech muže v maskách, kteří by mohli naznačovat jakýsi magický rituál...
Nejhlouběji zakořeněné však byly mytologie, které spoluutvářely všechny stránky víry a myšlení evrop­ ských kultur. Mytologie Blízkého východu, Řecka, Ří­ ma i severní Evropy jsou prostoupeny vyššími i nižšími bytostmi, které ztělesňují vlastnosti připisované pozděj­ ším čarodějům a provozují jejich umění. Z raných lid­ ských společenství se uchovalo jen málo mýtů, které by vtiskly podobu pojmu čarodějnictví. Nejdůležitějším z nich je hluboce zakořeněná pověst o nesmírně rozpor­ né postavě zvané Matka Bohyně.
Zdůraznění hrozby čarodějnictví se ukázalo být pro církev užiteč­ ným, neboť umožnilo jak vymýcení kacířských názorů a centralizaci moci do Říma, tak i potlačení zbytků po­ hanských náboženství, která na kontinentě dále vzkvé­ tala. Církevní otcové však nezačali vytvářet smyšlený přízrak antikřesťanských ďáblových služebníků. Spíše improvizovali na stará témata a přidali několik nových přísad k již dlouho dušenému pokrmu pověr a strachu. Představa čarodějnice byla předtím, než ji církev pro­ vdala za Satana, výtvorem mnoha vlivů včetně pohan­ ských náboženských praktik, folklóru a mezi Evropany všeobecně rozšířené víry v moc magie.
Koncepce ďábel­ ského čarodějnictví byla víceméně roztříštěně formulo­ vána katolickou církví v průběhu středověku, aby upev­nila její poněkud oslabené pozice v Evropě.
Rozpor mezi historickým stereotypem čarodějnic­ tví a dnešní koncepcí wiccanů ukazuje na to, že obraz čaroděje byl vždy velmi proměnlivý.
Některá odvětví také uctívají muž­ská božstva, spojená se starodávným Rohatým bohem, pánem lovu a smrti. V očích wiccanů není Rohatý bůh spřízněn se Satanem.
Uctívá starodávné ženské božstvo nazývané Matka Bohyně, které bylo v nejrůz­ nějších převtěleních odnepaměti uctíváno v zemědělských společnostech.
Náboženství zvané wicca je spojeno s ročními dobami a spíše než aby se zaměřovalo na zlomyslnost a zlé skutky, je radostné a oslavné.
Dnešní čarodějové na se­be pohlížejí jako na vyznavače starodávného přírodního náboženství, které, jak říkají, předcházelo křesťanství a nesnažilo se nijak zvlášť Ježíšovu učení odporovat.
Stereotypní obraz synů a dcer Satanových, který ovlivnil krále Jakuba a zažehl velké evropské tažení proti čarodějnicím, ostře kontratuje s obrazem, který vytvářejí moderní čarodějové.
V té době byly usmrceny statisíce lidí obviněných z čarodějnictví. Mnozí z nich byli vinni pouze tím, že vyvolali závist svého souseda. A většina z nich byla odsouzena na základě přiznání, která nebyla o nic vě­rohodnější či jasnější než doznání Gilly Duncanové a Agnes Sampsonové.
Nejznámějším příkladem je dlouhé období pronásledování čarodějnic v 15., 16. a 17. stole­tí.
Z knihy:
V různých dobách přerostl zájem o ďábelské čarodějnictví v nábo­ženskou hysterii.
Čarodějnictví dnes
Hrůzy honu na čarodějnice
Čarodějnická zahrádka