Vladislav Vančura napsal Tři řeky. Jan Rendek tři řeky vyfotografoval, Václav Větvička je prošel i projel, poptal se, zavzpomínal a zapsal.

Třetí naší společnou řekou je Sázava. Domníváme se, že u nás není jiná řeka, která by se vpila do tolika lidských srdcí i osudů. Na horním toku pomáhala ještě ve středověku při tamní stříbrné horečce. Tam také, ale hlavně na středním toku, mlela v ryze zemědělské krajině obilí a řezala dřevo; to navíc ještě nesla na svých vlnkách nejdřív jen jako polenové, později svázané ve vory a prameny. Z požáreckých lomů vozila do Prahy kámen. Její síla poháněla hamry ve zdejší „době železné“. Na jejích březích vyrostly proslulé sklárny a stála tam centra vzdělanosti: Sázavský klášter ani klášter žďárský nejsou jediné. Žďár, Přibyslav, Havlíčkův Brod, Světlá, Ledeč, Zruč, Český Šternberk, Rataje, Sázavy (tři obce se po ní tady jmenují!), Čerčany, Týnec – a snad i Jílové – to jsou jen větší korálky na jejím náhrdelníku; menších je nepočítaně. A zeptejte se vodáků a skautů na Sázavu! Nádavkem se Sázava ještě koncem 19. století seznámila s železnicí a to ji poznamenalo nejvíc. Od Žďáru nad Sázavou po Davli, nebo, chcete-li i proti proudu, od Davle do Žďáru. Dráha nejdřív sloužila průmyslu, obchodu a přepravě jako takové. Později, ale ne o mnoho, přispěla železnice ruku v ruce s řekou Sázavou k rozvoji fenoménu jinde snad ani nevídanému: trampingu, tábornictví a chataření. O ctitele nemá nouzi.

Která z našich řek má podobný osud?