Výjimečně laskavá kniha podává srozumitelný návod ke šťastnému životu jako protiklad dnešní neúcty k člověku.
Prostor lásky je pokračování knihy Anastasia a Zvonící cedry ze série Zvonící cedry Ruska, které probouzí v člověku vše krásné.

Třetí kniha nás opět přenáší do tajgy. Autor poprvé navštíví svého malého synka – společné dítě s Anastasií. Mladá poustevnice na vlastním příkladu ukazuje geniální přístup k výchově dětí a vysvětluje roli rodičů v tomto procesu. Najdeme zde také informace o unikátní škole akademika Ščetinina, v níž žáci během jednoho roku jsou schopni probrat program celé střední školy, hledají spojitost mezi vědami a vytváří své vlastní vzdělávací programy.

Úryvek z knihy:

Přepadení

K táboru se blížil vrtulník. Všichni jsme se mlčky dívali, jak se snášel. Lidé, kteří vyšli z vrtulníku, se přiblížili k naší skupině. Piloti se také podívali na Anastasii. Skupina zdravých, ozbrojených mužů se mlčky dívala na osamělou ženu v starém svetříku stojící před nimi a všem bylo jasné – tato žena musí být zajata. Otázkou bylo jen, jak tento únos provést dle možností slušně. Po dlouhé pauze promluvil Boris Moisejevič a všechno vyložil na rovinu: ,Anastasie, máte pro vědu určitý význam. Bylo již rozhodnuto o vašem stěhování. Je to nutné i pro vaše dobro. Jestliže to kvůli nepochopení situace odmítnete udělat dobrovolně, budeme nuceni vás dopravit silou. Samozřejmě budete chtít, aby vaše dítě bylo s vámi i na novém místě. Ukažte na mapě svůj palouk a vrtulník přiveze vaše dítě. Později můžeme odchytit i některá zvířata a přestěhovat je k vám do nového bydliště. Opakuji, to všechno je nutné pro vaše dobro, dobro vašeho syna a ostatních lidí. Vždyť chcete být prospěšná lidem?‘ ,Ano,‘ s klidem v hlase odpověděla Anastasia a hned přidala, ,jsem připravena se s lidmi podělit o vše, co vím, pokud je to bude zajímat, ale se všemi lidmi. Věda není vlastnictvím celé společnosti. Její úspěchy ze začátku využívají lokální skupiny a často v zištném osobním zájmu. Většina dostává pouze to, co lokální skupiny považují za vhodné zveřejnit. Třeba vy, koho představujete? Copak nejste uzavřená skupina? Nemohu s vámi odjet. Musím vychovat člověka, svého syna. V plné míře je to možné udělat tam, kde je vytvořený Prostor lásky. Tento prostor byl utvářen a zdokonalován mými vzdálenými a blízkými rodiči, je zatím malý, ale právě přes něj jsem spojená se vším, co existuje ve vesmíru. Každý člověk by měl vytvořit kolem sebe svůj Prostor lásky, darovat jej svému dítěti. Nelze trestuhodně rodit děti, aniž bychom pro ně připravili takový prostor. Každý člověk by měl vytvořit kolem sebe malý Prostor lásky. A když to pochopí a udělá každý, pak celá Země se stane zářícím bodem lásky ve vesmíru. Tak to chtěl On a v tom je předurčení člověka. Neboť pouze člověk dokáže vytvořit něco podobného.‘ Dva silní muži z ochranky obešli Anastasii zezadu. Není známo, na čí povel jednali, zda na povel velitele ochranky, nebo to všechno bylo naplánováno dřív. Podívali se na sebe a současně chytili Anastasii za ruce. Provedli to profesionálně, ale také s určitým strachem. Pevně ji drželi za ruce, jako chyceného ptáka za roztažená křídla. Robustní, nakrátko ostříhaný velitel ochranky vyšel dopředu a postavil se vedle Borise Moijsejeviče. Na Anastasiině tváři nebyl strach. Ale už se na nás nedívala. Lehce sklonila hlavu k zemi, její oči byly sklopené, skrývaly pohled. Promluvila, aniž by zvedla pohled, ale stále klidně a laskavým hlasem. ,Nepoužívejte, prosím, násilí, je to nebezpečné.‘ ,Pro koho?‘ chraptivým hlasem se zeptal velitel ochranky. ,Pro vás. I já se budu cítit nepříjemně.‘ Boris Moisejevič, ve snaze zakrýt strach nebo nervozitu, se zeptal: ,Můžete využít schopnosti, které nejsou vlastní člověku, a způsobit nám fyzickou bolest?‘ ,Jsem člověk. Člověk, jako všichni lidé. Ale začínám se zneklidňovat. Vzrušení může způsobit nechtěné následky.‘ ,Co, například?‘ ,Hmota… buňka… atomy… atomové jádro… chaoticky se pohybující částečky jádra. Víte o nich. Když si je jasně a přesně představíte, uvidíte, prostudujete, ve své představě vyvedete z jádra alespoň jednu chaoticky pohybující se částečku, hmota se začne…‘ Anastasia otočila hlavu stranou, trochu nadzvedla řasy a zaměřila pohled na kámen, ležící na zemi. Kámen se začal rozpadat na jednotlivé částečky a proměnil se v hromádku písku. Pak se podívala na velitele ochranky, přimhouřeně zaostřila pohled. Z okraje levého ucha velitele ochranky začala vycházet pára. Ušní chrupavka pomalu, milimetr za milimetrem mizela a najednou mladý muž, stojící vedle něj, s tváří zbledlou strachem vyndal pistoli. Udělal to automaticky, profesionálně, bez přemýšlení. Rychle namířil pistoli na Anastasii a vystřelil do ní celý zásobník. Zřejmě v tento okamžik myšlenky každého z nás letěly velmi rychle a stalo se něco, co již známe z případů, které se přihodily vojákům v době války. Když v extrémních podmínkách viděli mířící střelu nebo kulku. I když letí svou obvyklou rychlostí, díky zrychlení mysli a vnímání se zdá, že letí pomalu. Viděl jsem jak směrem k Anastasii jedna za druhou letěly kulky, vystřelené z pistole zbledlého člena ochranky. První, která letěla do hlavy, zasáhla spánek. Následující k ní nedolétly, ještě při letu se rozpadly na prach, jako ten kámen, na nějž se před chvílí dívala Anastasia. Všichni jsme stáli jakoby v nějakém strnutí a dívali jsme se, jak zpod šátku na Anastasiině tváři pomalu stékal krvavý potůček. Ochranka, která držela Anastasii za ruce, se od ní při střelbě odklonila, ale její ruce muži nepustili. Křečovitě se jí chytili a táhli ji za ruce do různých stran. A najednou se po zemi kolem nás začalo šířit modravé záření. Vycházelo odněkud seshora a sílilo. Blahodárně nás okouzlovalo, nedávalo nám možnost se hýbat ani mluvit. V naprostém tichu zazněla Anastasiina slova: ,Pusťte, prosím, mé ruce. Mohu to nestihnout. Prosím, pusťte.‘ Ale, muži, jako by strnuli, jí stále křečovitě svírali ruce. Teď chápu, proč zvedala nahoru ruku v typickém gestu, když komunikovala s tebou. Tímto dávala najevo někomu nahoře, že je v pořádku a nepotřebuje pomoc. Ale tentokrát jí nebylo umožněno zvednout ruku… Modravé záření stále sílilo, pak něco jako by zajiskřilo a najednou jsme ji uviděli. Uviděli jsme, jak nad námi visela ohnivá koule, pulzující modrým světlem. Podobala se kulovému blesku. A uvnitř ní jiskřilo, proplétalo se množství blesků nebo výbojů. Občas prorážely modrý obal a dotýkaly se vrcholů stromů, stojících daleko od nás, květin u našich nohou, ale žádné škody jim neudělaly. Jeden z tenoučkých paprsků se na okamžik dotkl závalu z kamenů a spadlého stromu v potoce. Zával se hned proměnil v mráček a zmizel. Zřejmě paprsky, které prorážely modrý povrch ohnivé koule, měly ohromnou sílu neznámé energie. Byla řízená nějakým rozumem. Cítili jsme vedle sebe přítomnost rozumné bytosti, disponující nepředstavitelnou silou. Ale nejvíce neuvěřitelnými a nepřirozenými v dané situaci byly naše pocity, způsobené její přítomností. Nebyl to ani strach, ani napětí, naopak… Jen si to představ, v takové situaci jsme pocítili klid a slast, jako by se vedle nás objevilo něco nám blízkého a milého. Modrá pulzující koule se vznášela nad námi a jako by zkoumala a hodnotila situaci. Najednou opsala ve vzduchu kruh a spustila se k Anastasiiným nohám. Modré záření zesílilo a jako blahodárná malátnost nás uvolňovalo. Nechtělo se nám hýbat, cokoliv poslouchat, ani mluvit. Hned několik ohnivých blesků prorazilo modrý povrch, vrhlo se k Anastasii a začalo se lehce dotýkat, jakoby hladit, prsty jejích bosých nohou. Anastasia se vyprostila ze zajetí omámených ochránců a natáhla ruce ke kouli. Ta se v mžiku ocitla u jejího obličeje a ohnivé blesky, které před našima očima drtily kameny závalu v potoce na prach, se začaly dotýkat jejích rukou a vůbec jim neubližovaly. Anastasia začala mluvit s koulí. Její slova jsme neslyšeli, ale podle gest jejích rukou a výrazu v tváři jsme pochopili, že se jí pokoušela něco vysvětlit a dokázat, o něčem ji přesvědčit a že se to nedařilo. Koule neodpovídala, ale stejně bylo jasné, že s ní nesouhlasí. Pochopili jsme to podle toho, že Anastasia pokračovala v přesvědčování se stále větším rozechvěním. Zřejmě vzrušením její tváře zčervenaly, nepřestávala mluvit a sundala si šátek. Prameny zlatožlutých vlasů spadly na Anastasiina ramena, přikryly již zaschlou krev na její tváři. Viděli jsme, jak jsou překrásné a dokonalé rysy jejího obličeje. Jako ohnivá kometa obletěla koule několikrát kolem Anastasie a opět znehybněla u jejího obličeje. Tisíce tenkých blesků se vrhly k zlatavým vlasům, pečlivě se dotýkaly každého vlásku zvlášť, jemně je zvedaly a jako by hladily. Jeden z paprsků nadzvedl celý pramen vlasů a odhalil ránu na Anastasiině spánku, způsobenou výstřelem. Druhý začal pomalu klouzat po stopě zaschlé krve. Ne slovy, ale pohyby ohnivých paprsků koule jako by jí připomínala to, co se odehrálo a nesouhlasila s jejími důvody. Stáhla do sebe všechny své paprsky, Anastasia sklonila hlavu a ztichla. Koule ještě jednou obletěla kolem Anastasie a vzlétla do výše. Modravé záření zesláblo, vraceli jsme se do původního stavu. A když všechno bylo skoro jako předtím, modré světlo začalo ustupovat před nahnědlou lehkou mlhou zvedající se ze země. Zaplňovala všechno kolem, pouze Anastasia zůstávala v malém modrém kruhu. A když nás nahnědlá mlha úplně zahalila, poznali jsme, co je to peklo.