Pozoruhodné knihy - internetové knihkupectví
KNIHY PRO VÁS SHÁNÍME, VYKUPUJEME A ZASÍLÁME KAMKOLIV

Přihlášení - Registrace

Pozoruhodné knihy Dárkové předměty Obchodní podmínky Kontakt


Alchymie a theurgie svatého ohně

Alchymie a theurgie svatého ohně
Ivo Wiesner
Rok vydání:2015
Vydavatelství:AOS Publishing
ISBN:80-86063-74-7
Stran:123
Skladem: na dotaz
Kategorie:Magie, šamanismus, kabala
Okultismus, spiritismus,hermetik
Záhady, tajemství, záhadologie
Kód:005089
Podobné knihy:Magie v historii, teorii a praxi
Zasvěcení do praktické magie (I. díl) Neofyt


Cena 249,00 Kč s 10% DPH

Pro předběžnou rezervaci se musíte nejdříve přihlásit (registrovat).


V centru jeho zájmu je tentokrát věda hermetická a její součást - alchymie.
Autor předkládá k zamyšlení obraz vědění dávných předků, umožňující přinést mnohé odpovědi, které lidstvo dosud neúspěšně hledá.

„Existují jiná velká tajemství, významnější, než je transmutace kovů, a tato tajemství jsou známa jenom Velkým Mistrům.“ Isaac Newton

Kniha Alchymie a theurgie svatého ohně (Ivo Wiesner) Alchymie nepředstavuje pouze rozměr přízemní technologie umožňující získání hmotného bohatství, ani nové perspektivní směry metalurgie, ale je především objektivně existující starobylou vědou umožňující především to, co staří Mistři nazývají transmutací těla a vědomí. Sám pojem „alchymie“ je relativně mladý a svým původním obsahem představuje přínos západní (atlantské) vědy. Vědění Východní říše, zmiňované častěji jako říše Velkého společenství Světla, je v manuskriptech uváděna pod jménem „theurgie Svatého Ohně“ či „věda o Ohni bohů“. Nanejvýš dokonalou syntézu alchymické vědy a theurgie Svatého Ohně představuje hermetická věda vytvořená zbožněným synem Osirise a Isidy jménem Hór (Horus), kterého alchymisté od věků znají jako Herma. V běhu věků se vnímání alchymie víceméně ustálilo jako technologie či technicky orientované vědy, kdežto theurgie byla vědou pojednávající o transmutaci těla, mysli a vědomí. Hermetická věda, jindy uváděná jako věda Hermova, pak spojuje obě části v úplné a vševystihující starobylé vědění o všem, co se vztahuje k člověku a světu, který jej obklopuje. V této knize autor předkládá k zamyšlení obraz vědění dávných předků, který i když zdaleka nedosahuje své původní úplnosti, může nám přinést mnohé odpovědi, které lidstvo dosud neúspěšně hledá.



Ukázka:

O PŮVODU A POVAZE HERMETICKÉ VĚDY

Většina badatelů zabývajících se historií alchymie dospívá k závěru, že kořeny alchymie jsou nejhlouběji zapuštěny v Egyptě, Indii a Číně. Egypt se stal jedním z nejstarších a nejznámějších středisek alchymie díky skupině atlantských zasvěcenců, stoupenců Zákona Jediného Boha, kteří odešli z Atlantidy do Egypta, vedeni jedním z Velkých Mistrů, asi 300 nebo 400 let před zánikem Atlantidy. Velký Mistr známý pod jménem „Thowt“, v Dolním Egyptě uctívaný jako „Pithowt“ či „Djehuti“, byl v Horním Egyptě zbožněn jako „Ezhovtej“. Hlubší smysl utajený v těchto jmenných verzích se dosud nepodařilo odkrýt. Thowt byl velmi známou a váženou osobností především díky moudrosti a neochvějné odvaze hlásat zákony Jediného Boha i v těžkých podmínkách útlaku stoupenci Belialu. V tradicích Féničanů, kteří jsou pravděpodobně přímými potomky atlantských Toltéků, byl Thowt oslovován jmény „Theut“ či „Taut“ (řecky: Taatus) a Pélasgové používali jmen „Thót“ nebo „Tehuti“. Nejpodrobnější informace o této osobnosti starověku pochází od Manetha Heliopolského (4 – 3. stol. př.n.l.), který sepsal dějiny Egypta od pravěku do roku 323 př.n.l. podle záznamů uložených v egyptských chrámech a knihovnách faraónů. Toto obsáhlé dílo v překladu nazvané Egyptské starožitnosti bohužel bylo ztraceno či zničeno během pohrom, které postihly Alexandrijskou Bibliothéku od Římanů, křesťanských fanatiků a arabských muslimských dobyvatelů. Naštěstí řada zejména řeckých historiků z jeho díla obsáhle cituje, takže nebylo zcela ztraceno. Kniha Alchymie a theurgie svatého ohně (Ivo Wiesner) Manetho hovoří o příchodu skupiny nejvyšších atlantských zasvěcenců do Egypta přibližně 400 let před potopou, která Atlantidu zničila. V místě zvaném Gizeh vybudovali hluboko v zemi rozsáhlý areál a posléze i velkou sochu ležícího lva s lidskou hlavou, jejíž obličej byl přesným zobrazením posledního egyptského panovníka božského původu, jehož jméno bylo Hór (řec. Oros). Poslední stavbou provedenou ještě před potopou byla Velká pyramida, která sloužila jako „telesterion“ v průběhu egyptských iniciačních obřadů (mystérií). Dnes egyptologové většinou zcela mylně Velkou pyramidu připisují faraónovi 4. dynastie Chufevovi, a to pouze na základě historicky nedoložené namalované kartuše s jeho jménem, jíž objevil plukovník Vyse. Ze systémové analýzy dostupných informací ale vyplývá, že uvedené stavby řídil Hór se svou manželkou a Thowt se skupinou zasvěcenců tyto stavby propočítali, projektovali a zajistili potřebnou stavební techniku. Sám Manetho uvádí, že jednotlivé kamenné bloky používané ke stavbě pyramidy byly dopravovány na místo určení a usazovány pomocí jakéhosi blíže neznámého přístroje ovládajícího zemskou tíži, který manipulant držel v jedné ruce. Pravděpodobně od Manetha své informace čerpal i arabský historik Al Makrisis (14. stol. n.l.) při psaní svého díla „Hitát“, v němž uvádí Thowta jako hlavního architekta, avšak stavby řídil sám egyptský král–stavitel, jehož jméno bylo „Hórmakchitu“ (řec. Hormachis) a jehož tvář na věčnou upomínku obdržela socha ležícího lva, od Řeků později pojmenovaná „Sfinx“. Kniha Alchymie a theurgie svatého ohně (Ivo Wiesner) Mnoho jiných historiků, zejména Al Makina, Ibn Batuta, Watwati, Al Dinishga, Sokrates a Solón ve shodě tvrdí, že staviteli těchto tří gigantických staveb byl Hermes a jeho manželka, kteří v tom čase vládli Egyptu. Tyto údaje ve svých seancích potvrdil též E. Cayce, ale dobu stavebních prací zařazuje do období asi 1 000 let před zánikem Atlantidy, tedy k roku 10 500 př.n.l. a ne do období kolem 16000 př.n.l., jak bychom správně očekávali. Vysvětlení vidím v tom, že ve snové vizi se Caycemu překryly vzájemně dvě události vzdálené od sebe více než 6 000 let. Stavební práce kolem roku 10 500 př.n.l. se zřejmě týkaly pouze oprav a zpevňování staveb před novým očekávaným kataklyzmatem, jež se mělo odehrát v roce 9 564 př.n.l.. Skutečností tedy zůstává, že tři velké stavby (podzemní areál, Sfinga, Velká pyramida) byly postaveny před rokem kataklyzmatu 15 679 př.n.l. a po dalších kataklyzmatech byly prováděny pouze opravy škod a renovace. O tom, že řádění živlů způsobilo mnoho škod svědčí abrazivní rýhy mezi hrdlem a tlapami Sfingy a na některých místech vnějšího pláště pyramidy, jako důsledek zátopového jezera, jehož hladina klesala asi 700 let, ale v západní Africe přetrval zbytek jezera, známý pod jménem „Jezero Tritonů“ až do dalšího kataklyzmatu. Arabský astronom Abú Saiid al Badri nalezl na jedné vnější straně Velké pyramidy nápis hovořící o tom, že její stavba byla ukončena v čase, kdy souhvězdí Lyry vstoupilo do znamení Raka. Jelikož mezitím došlo ke čtyřem kataklyzmatům, která způsobila změny polohy souhvězdí, nelze tento údaj zatím využít k přesnější dataci. Období kataklyzmatu 15 679 př.n.l. představovalo podle Manetha Heliopolského také dynastický přelom, protože tvrdí, že jím končí doba vlády bohů nad Egyptem, neboť dále vládne dynastie Sokolů počínající Hórovými dětmi,jejichž jména byla „Mestha“, „Hapi“, „Tuamutef“ a „Qebhsen-nuf“. Jejich matkou a Hórovou ženou již ale byla smrtelná žena, jejíž jméno se neuvádí, takže dynastie Sokolů pocházela z mesaliance bohů a pozemských smrtelníků. Kniha Alchymie a theurgie svatého ohně (Ivo Wiesner) U problému Sfingy se poněkud pozdržím, protože velice úzce souvisí se jménem zakladatele hermetické vědy, jehož staří Řekové oslovovali jménem Hermes. Sochu ležícího lva s lidskou hlavou staří Egypťané nazývali „sešepankch“ či „šespankch“, a to v přímém spojení se jménem krále „Hórmakchitu“ (řec. Hórmachis). Jméno vladaře s jeho úplným titulem tedy bylo: „sešepankch Hórmakchitu“ (živoucí obraz iniciovaného Hóra). V současné době ale egyptologie trvá nejčastěji na tezi, že Sfinga nese rysy obličeje faraóna Rachefa (Chafrena), a to pouze na základě údajné podobnosti rysů tváře Sfingy s rysy tváře Chafrenovy busty, která je dnes uložena v káhirském muzeu. Identifikace Sfingy s Chafrenem ovšem není nijak doložena spolehlivými důkazy, vyjma vágního tvrzení, že v časech před vládou přímého Chafrenova předchůdce jménem Radžedef nebylo o existenci Sfingy nic známo. F.Domingo, zabývající se rekonstrukcí obličejových rysů pro potřeby newyorské policie, analyzoval nákres obličeje Sfingy i Chafrenovy busty a došel k závěru, že tvář Sfingy se od tváře faraóna Chafrena výrazně liší jednak v úhlu sklonu linie spojující špičku brady s kořenem nosu (Sfinga 15o, Chafren 3o), jednak úhlem linie spojující špičku brady s vnějším koutkem oka (Sfinga 32o, Chafren 14o). Oproti tomu Manetho odvolávající se na manuskripty uložené v chrámových knihovnách v Mennoferu, Ónu, Thinisu, Chmúnevu, Saisu a Abydu tvrdí, že již v čase odpovídajícímu v našem počítání roku 3 000 př.n.l. byla Sfinga prastarou stavbou. Rovněž nápis na stéle připisované Chufu říká, že Sfinga je starší než pyramidy a existovala již před narozením Chufu. Obecně je rozšířena báje o tom, že Sfinga obsahuje velké tajemství starověku určené pouze zasvěcencům. Zkusme alespoň poodhrnout roušku toto tajemství zakrývající.

PRAHMOTA ANEB MATERIA PRIMA

Kniha Alchymie a theurgie svatého ohně (Ivo Wiesner) Pronikání do podstaty alchymie je neobyčejně složité vzhledem k velkému stáří této vědy a mnohonásobnému navrstvení tradic různého původu. Svým podílem negativního vlivu přispěly také omyly středověkých alchymistů, vyplývající z chybně vyložených kryptogramů a anagramů, které staří Mistři používali hojně jako neobyčejně účinné informační filtry proti nezasvěceným. Početná synonyma a květnatá mluva, používající často literární paraboly, snadno svádí z cesty a k tomu všemu ještě přispívá nejednotné názvosloví, početná synonyma a používání téhož termínu pro různé látky. Jestliže srozumitelnost chemie je založena na ustáleném pojetí chemických ideogramů označujících jednotlivé chemické prvky (nuklidy) a popisu chemické struktury hmoty založeném na atomárním (molekulárním) principu, pak dnes nevíme zhola nic o jednotícím principu či hmotnostních zákonech, jimiž se alchymie jistojistě řídila. Pokud alchymický proces (fúze jader atomů) sloužil jako zdroj anihilační energie Fohat (Zero), hrála neurčitost výchozích poměrů hmot jen nepatrnou roli. Jiná situace ale nastala, když se jednalo o opakované postupy výroby zcela určité látky (Elixír, Univerzální lék), jejíž vlastnosti musely být standardizované, neboť od výsledného Kamene byla žádána přesně vymezená účinnost, jinak by se při použití Kamenů různého složení lišily i výsledky transmutací. Pokud dnes na posouzení vztahů a reakcí v alchymii používáme metodu systémové analýzy, je nezbytné mít stále na mysli realitu neurčitosti i možnost častých omylů při odemykání tajných zámků parabol, anagramů, kryptogramů, enigmat a alegorií, v nichž si tolik libovali alchymisté středověku. Nakonec se určitě setkáme s problémy vyplývajícími z odlišné logiky hermetického jazyka, který je produktem myšlení ve vyšším stavu vědomí, než v jakém se pohybují současné exaktní vědy. Ten, kdo chce proniknout co nejhlouběji do tajemných hlubin alchymického vědění, musí nalézt odhodlání a cestu k plnému otevření svého vědomí a bez omezení, pocházejícího z jakékoliv „vědecké logiky“ a přijmout zásadní teorém: „Vše je možné, ale ne vše smíme!“ Jedny z nejhlouběji utajovaných znalostí alchymie jsou informace o látce, jíž všeobecně cesta Velkého Díla začíná. Tato látka je známá pod jménem „Prahmota“ či „Prvotní hmota“ , ale s ní je spojena celá řada synonym: Proté hylé (řec.), Azoth, Materia prima (Mp), Metalický chaos, Černá Síra, Beran, Magnesia mudrců, Úhelný kámen, Dítě Saturnovo, Magnesia Lunarii (lat.), Olovo mudrců, Vegetabilní Saturn, Svatá zem a Rasarnága (tantr.). Upozorňuji na poznatek, kdy termín „Černá Síra“ bývá používán i pro označení hmoty zvané „Rebis“ ve stadiu popisovaném jako „Caput Mortuum“ (Hlava havrana). O Prahmotě, neboli Proté hylé, hovoří shodně jak Empedokles, tak i Aristoteles jako o prazákladu světa, který celý pochází z této jediné látky. Le Psatier d´Thermopyl ve svém traktátu Mission uvádí, že Materia prima je ve své podstatě přírodním produktem, podobně jako jsou rudy kovů, ale pouze zasvěcenci o tom vědí, kdežto ostatní tuto zvláštní látku bez povšimnutí míjí jako bezcenný odpad v rudní hlušině. Také Huginus Barmský říká, že Prahmota je přírodní látkou, kdežto Kámen mudrců je výsledkem činnosti genia dávno zaniklých civilizací. Arabský alchymista Abú Quasim al Iraqi uvádí, že je mu známa skutečnost, podle níž se Prahmota vyskytuje na rudních ložiscích v divokých horách. Totéž opakovaně tvrdí také spisy tantrických alchymistů. Cosmopolitanus letmo zmiňuje: „Mistr ví o nalezišti Prahmoty a dokáže ji nalézt i ve hnoji“. Haymon doporučuje hledat Prahmotu v nehostinných horách, kde duní hrom, bubnuje déšť a krupobití. V témže duchu hovoří i Ripleus Anglický ve svém spisu Dialog o Přírodě, přičemž konstatuje, že dodnes hluboko v zemi zbývá dostatek prvotního Chaosu (Prahmoty), který však, je-li nacházen, je odhazován jako bezcenný odpad. Nicolas z Valois tvrdí, že Prahmota se nachází všude a ve všem, ve všech látkách náležejících do tří říší Přirody. Basilius Valentinus potvrzuje přírodní původ Prahmoty a říká, že je obsažena v nerostné, rostlinné i živočišné říši, ale ve větším množství ji lze najít pouze ve velkých hloubkách rudných dolů. Proslulý alchymista 20. století Nicolo Fulcanelli hovoří o Prahmotě jako o černé těžké drobivé hmotě, která není ani vzdáleně podobná rudám kovů, ale má vzhled kamene. Lze ji získat pouze v nejhlubších místech dolů. Upozorňuje, že esoterickým symbolem Prahmoty, tvořící se v hlubinách Země i ve Vesmíru, je Černá Panna Isis, někdy i zeměkoule. N. Flammel v témže smyslu používá esoterický symbol dubu s kořeny vrůstajícími hluboko do skály. Tato opakovaná upozornění většinou oči, uši i mysl alchymistů neškodně míjela a ti dobří mužové úporně hledali Prahmotu v hnoji, v žumpách a na smetištích, ale ničeho nenacházeli, přestože tam byla, leč v nepatrném množství, menším, než je obsah zlata v chudých rudách. Staří alchymisté-zasvěcenci ale upozorňují na to, že Prahmotu provázejí další dvě rudy použitelné při práci na Velkém Díle. Jedna z nich má oranžově červenou barvu a nekovový drobivý vzhled. Tantrické manuskripty ji označují termínem „Rasa“, kdežto evropští alchymisté a Fulcanelli jí říkají „Lišák“, což je ale také pojmenování látky získané fúzí dvou jader atomů rtuti. Druhá ruda, mající ocelově šedou barvu a vzhled kamene, je nazývána „Šedý vlk“, údajně dle hladu (reaktivity), s jakým pohlcuje Krále (ryzí zlato). Podle Trévisana pochází Šedý vlk ze Saturna, nebo je k němu úzce vázán, proto byl nezasvěcenci občas zaměňován za šedé rudy olova a mědi. Kniha Alchymie a theurgie svatého ohně (Ivo Wiesner) Je nutno konstatovat, že ani současná ložisková geologie, ale ani mineralogie, zabývající se studiem minerálů a rud, žádné podobné rudy nezná. Domnívám se, že rudy Prahmoty lze očekávat ve větším množství až v hlubších částech některých rudných dolů, těžících uranonosné žíly vázané na bazické a ultrabazické horniny. Jelikož je pravděpodobné, jak se domnívám, že Prahmota je základním palivem, z něhož čerpají energii stratovulkány či takzvané „hot spots“ (horké skvrny), lze Prahmotu očekávat také ve spodních částech vychladlých i činných vulkanických krbů. Manuskript Lohatantra (Nauka o kovech) uvádí, že před dávnými časy bylo v zemi nalezeno 3000 kovonosných vrstev a přibližně 1300 z nich poskytuje rudy kovů dobré kvality a v dostatečném množství. Kovy se obvykle těží v sedmé zemské vrstvě, kdežto v hlubší osmé, deváté a jedenácté vrstvě (což odpovídá přibližně abysálním ložiskovým zónám vyskytujícím se v hloubkách 3000 až 15000 m) se těžily jiné rudy vzniklé působením vysokých tlaků a teplot. Kovy (nuklidy) z těchto rud podle zmíněného manuskriptu byly používány při získávání různých druhů sil (energií), jako například „černé měsíční síly Ujvalá a Bádabá“, „síly Sundá“, „hvězdné síly Bhowma“, „Varšašaktí“, atd. Podle Lohatantry obsahují rudy z hlubinných zemských vrstev několik kovů, známých pod jmény Souma, Soumyjaka, Soundásya, Pančanána, Pránana, Šankcha a Kapila. Z těchto kovů se získávají celé skupiny sil (energií), jak o tom informuje jiný manuskript Válmíki Ganitá. Tyto síly lze využít při mnoha činnostech, ale též k pohonu létajících strojů Vimán. Obdobné zprávy pocházejí od ptolemaiovských alchymistů z Alexandrijského Museionu, kteří zaznamenali informace o tom, že Palusaté (pravděpodobně atlantští Toltékové) na největším ostrově Poseidii těžili ve velké hloubce rudy a z nich získávali velmi ceněný kov nazývaný „červená mosaz“, nebo „zlatá měď“, který Řekové pojmenovali jako již zmíněný orichalkos. Problém nalezení rudonosných vrstev poskytujících Prahmotu a další nuklidy transuranového typu spočívá v tom, že v současné době neexistuje použitelná analytická metoda, schopná odkrýt jejich přítomnost a ocenit jejich obsah. Naprostá většina používaných analytických metod je totiž založena na určité minimální těkavosti hledaného prvku či jeho sloučenin, nebo na iontové pohyblivosti a rozpustnosti. Pokud hledaný prvek leží pod touto limitou, pak jakoby neexistoval. Těkavost, rozpustnost a iontová pohyblivost je prakticky úměrná relativní atomové hmotnosti prvku, takže teoreticky lze ještě odkrýt přítomnost prvků o atomové hmotnosti kolem 260 a s protonovým číslem kolem 103, přičemž se ovšem často využívá jejich specifické radioaktivity. Pokud bude třeba odkrýt přítomnost prvků o atomové hmotnosti nad 270, z nichž část nemá být radioaktivní, pak nastane problém s jejich prokazováním. Neznáme sice atomovou hmotnost Prahmoty přírodního původu, ale obdobná látka získaná fúzí jader atomů mědi by teoreticky měla mít atomovou hmotnost asi 380, pokud by vznikla fúzí jader atomů rtuti, byla by atomová hmotnost asi 600. U prvků s tak vysokou atomovou hmotností můžeme očekávat zcela zanedbatelnou těkavost (v rámci používaných teplot), nízkou rozpustnost solí a nepatrnou iontovou pohyblivost. V tomto případě bude nezbytné vyvinutí analytické metody postavené na zcela nových principech.

QUINTA ESSENTIA ANEB NAHLÉDNUTÍ DO DÍLNY STVOŘITELE

Moderní fyzika uznává čtyři stavy hmoty: plyn (páru), kapalinu, pevnou hmotu a plazmu. Může se proto jevit dosti podivně, že staří Mistři zabývající se hermetickou vědou a především alchymií, znali již před mnoha tisíciletími ještě pátý stav hmoty „páté jsoucno“, které bylo ve středověku pojmenováno „Quinta essentia“ (kvintesence). Původní Thowtův termín a jeho helénská transkripce jsou takového stáří, že se nedochovaly, nebo naší stále převážně technokratické logice nadále úspěšně unikají. Quinta essentia (dále Qe) je známa rovněž pod řadou synonym, ale ne u všech máme jistotu, že jsou vztažena ke Qe. Nejčastěji užívanými synonymy jsou Babylónský Drak, Vznešený Drak, Korunovaný Drak, Královský Drak, Oheň Kamene, Vegetabilní Merkur, Živá Síra, Královské Magisterium a Aqua fortis. Poslední synonymum nezasvěcení občas zamění s pojmem „Aqua vitae“, který označuje vodný extrakt výpalků, zbylých po sublimativní destilaci Kamene mudrců. Ve starých alchymických spisech se pro Qe používá kryptografický emblém, znázorňující stočeného ještěra či hada dotýkajícího se tlamou svého ocasu, nebo se do něj zakusujícího. Tento kryptogram jsem analyzoval v souvislosti s Hórovými hermetickými symboly. Helénští alchymisté zabývající se alchymií v Alexandrijském Museionu nazvali tento emblém „Hóroboros“ (Hórův had), nebo „Ourokoboros“ (Zlatá kobra) a dle převzaté tradice vepsali dovnitř kruhu znázorňujícího Slunce heslo „Hen to pan“, které je chápáno ve smyslu „vše pochází z jediného“, či „vše má jedinou podstatu“. Ještěr, či spíše drak, byl ve starověku symbolem moudrosti prabohů, kdežto had byl totemovým zvířecím symbolem některých lyranských civilizací. Basil Valentin tento kryptografický emblém upravil ve svém 12. Klíči do zobrazení letícího draka, obklopeného třemi korunovanými hady. Staří Mistři tvrdili, že Qe pochází ze Stvořitelovy dílny a bezprostředně souvisí se vznikem hmotného Vesmíru a vlastnostmi hvězd. Takové tvrzení lze chápat i tak, že Qe je onou tajemnou strukturní matricí Keter (Korunou Keter), která přeměňuje energii Fohat (Zero) ve hmotu a naopak. V této situaci již stojíme daleko za hranicí možností chápání odvozeného od moderního pojetí kvantové mechaniky. Podobná nejistota panuje i v otázce popisu struktury Qe, kde se lze opřít pouze o několik náznaků Mistrů, kteří o Qe hovoří jako o mocném kruhu či Koruně Nejvyššího, jíž projdou všechna stvoření. Podle systémové analýzy a propočtů předpokládané struktury jednotlivých látek, z nichž Qe vzniká, docházím k předpokladu podobné struktury, jaká vznikne, když k sobě bok k boku přiložíme devět automobilových plášťů (toroidů). Soustava, tvořící dutý válec, je podél obliny obalena tenkou slupkou protonů, kdežto elektrony tvoří souvislý oblak nad touto slupkou. Čela i vnitřek válce jsou bez náboje, nebo je zde pouze nepatrné soustředění náboje. Každé tři toroidy představují tři esenciální složky závěrečné operace Velkého Díla a to: Alchymickou Síru, Alchymického Merkura a Alchymickou Sůl. Jejich fúzí vznikne první třetina budoucího superatomu Qe. Podle názoru některých alchymistů jsou jednotlivé esenciální složky vzájemně zastupitelné a Velké Dílo může být ukončeno úspěšně i s jedinou látkou (Trismosin), ale vzaté v trojité navážce. První reiterace znamená, že k fúznímu meziproduktu se přidají opět rovné navážky tří zmíněných esenciálních látek, takže po opakované fúzi vzroste atomová hmotnost meziproduktu na dvě třetiny atomové hmotnosti Qe. Po druhé reiteraci by měla být již struktura Qe uzavřena, přičemž by sestávala z devíti spojených toroidů. Připomínám, že i když hovořím o Qe jako podstatě závěru Díla, ve skutečnosti hovoříme o přípravě technického produktu Kamene mudrců, v němž je Qe podstatným a žádaným produktem. Je zde ale menší nejasnost, spočívající v tom, že někteří zkušení alchymisté uskutečňují ještě třetí reiteraci, což by naznačovalo, že superatom Qe může obsahovat i dvanáct spojených toroidů. Vysvětlení ale můžeme nalézt i v tom, že alchymista ve snaze o získání co nejvyššího výtěžku Qe použije přebytek esenciálních látek, protože za daných podmínek fúze dále nepokračuje a přebytečné ingredience nejsou na závadu. Kde je pravda, nelze za daného stavu znalostí spolehlivě stanovit, proto v dalších úvahách vycházím z předpokladu, že superatom Qe vznikl z devíti toroidů a má relativní atomovou hmotnost 16420. Teoreticky existuje možnost pokračující fúze jednotlivých superatomů Qe na supraatomické útvary nepředstavitelné hmotnosti, jaké představují například hmoty bílých a rudých trpasličích hvězd, které svůj život končí jako jediný hyperatom. Zastavme se ještě u problému energie uvolňující se v procesu jaderné fúze. Podle dosavadních poznatků atomové fyziky platí pravidlo, že při fúzi prvků majících atomovou hmotnost vyšší než 12, dochází k anihilaci hmoty v rozsahu 7,4 – 8,8 MeV (tzv. deficit hmoty). Pokusme se alespoň přibližně odhadnout bilanci energie v procesu fúze, pokud je výchozí látkou rtuť. Celkové množství anihilační energie uvolněné v procesu jaderné fúze na cestě od rtuti ke Quinta essentia se odhaduje na 135,9 gigaelektronvoltů, což odpovídá přibližně 2,17 x 10-8 joulů na jediný atom. Při úplné anihilaci l kg hmoty se uvolní přibližně 9.1015 joulů energie. Velkou měrou podivnosti je provázena alchymická transmutace neušlechtilých a barevných kovů (Pb, Hg, Sn, Cu aj.) ve zlato. Dosud alchymisté popisují zlato jako konečné stadium transmutace, což zřejmě souvisí s jeho stabilitou a tím, že je monoizotopickým nuklidem. Objevily se však nepotvrzené informace o tom, že některé mimozemské entity navštěvují Zemi s posláním zbavovat především ovzduší radioaktivních nuklidů s dlouhým poločasem rozpadu. Údajně používají k tomuto účelu fúzní technologii a nebezpečné radioaktivní nuklidy transmutují na neškodné neradioaktivní prvky.

Stávající nukleární fyzika a kvantová mechanika nemají k dispozici takovou teorii změn struktury hmoty, která by byla použitelná k vysvětlení procesu transmutace. Představu o mechanizmu transmutace prostřednictvím takřka nepatrného množství Kamene mudrců (1:5000–10000 hmotnostních dílů), lze založit zatím pouze na předpokladu úplného zborcení atomické struktury transmutovaného kovu, který s aktivní složkou Kamene mudrců (Quinta essentia) na krátký časový úsek vytvoří kvantované „energetické těsto“, z něhož se v další etapě oddělí tolik kvant energie, kolik odpovídá zlatu a zbylá kvanta se po rozpadu komplexu vyzáří jako Fohat (energie Zero). Teoreticky lze předpokládat existenci většího počtu variant Quinta essentia, které se budou odlišovat strukturou a atomovou hmotností. Tyto „odrůdy“ Qe by pak mohly transmutovat i již vzniklé meziprodukty fúze, včetně všech možných transuranů ve hmoty o nepředstavitelně velké hustotě a atomové hmotnosti.

Přidat k oblíbeným odkazům Doporučit příteli Tisk informací Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku Sdílet na Google+