Pozoruhodné knihy - internetové knihkupectví
KNIHY PRO VÁS SHÁNÍME, VYKUPUJEME A ZASÍLÁME KAMKOLIV

Přihlášení - Registrace

Pozoruhodné knihy Dárkové předměty Obchodní podmínky Kontakt


Konečně přes čtyřicet

Konečně přes čtyřicet
Susanna Kubelka
Rok vydání:2014
Vydavatelství:Ikar
ISBN:978-80-249-2314-7
Stran:176
Skladem: na dotaz
Kategorie:Manželství, vztahy, sexualita
Psychologie, psychoterapie, psychiatrie
Kód:002858
Podobné knihy:Začínám znovu - štěstí a úspěch napodruhé


Cena 199,00 Kč s 10% DPH

Pro předběžnou rezervaci se musíte nejdříve přihlásit (registrovat).


Touha po lásce je u každého člověka různá. Jsou ženy, které žijí nejraději samy, a jiné, které potřebují muže tak jednou do měsíce. Normy se nedají určit. Každý se však musí pokusit naplnit své osobní kvantum. Láska je přirozená potřeba, která u normálního člověka následuje hned za jídlem a pitím. Láska je životně důležitá. Kdo jí nemá dostatek, zhořkne, užírá se závistí, stárne. Po krásné noci s milovaným mužem jsou duch i tělo spokojeny, ta spokojenost září z očí, prolézá kůží a je tebou i okolím přijímána jako krása. Důvod může být i jiný, řekněme duševní. Takřka stejný pocit vnitřního záření, které se manifestuje jako "krásné", mám, když jsem dobře pracovala, napsala opravdu důležitý článek, když jsem sama se sebou spokojená. Ideální je obojí: spokojenost v lásce i v práci.
Teď jsem jen vzdechla: "Bože, já jsem krásná!" Znala jsem přísloví, že "dobrý milenec je ta nejlepší zkrášlovací kúra", ale tak zjevně jsem to na vlastní kůži ještě nezažila.
Druhý den v poledne jsem se vrátila do Vídně. Šla jsem do koupelny a zůstala stát před zrcadlem jako přibitá. Obvykle je pro mě den, kdy jsem nevyspalá, ztracený. Bolí mě hlava, sotva vidím, jsem nesnesitelná.
Důležité je, co máme uvnitř - vnitřní spokojenost. A nic jí nesvědčí víc než dobrá práce a dobrý milenec. Každý má dny, kdy vypadá oslnivě, a dny, kdy si myslí, že se sám sobě nepodobá. Nikdy jsem si to neuvědomila tak jasně jako po první noci, kterou jsem v Rakousku strávila s mužem, který pro mě něco znamenal. Stalo se to při jedné slavnosti na vinicích severně od Vídně. Slavnost končila a my jsme seděli vedle sebe v malém, vápnem vybíleném vinném sklípku a nedokázali jsme přestat mluvit. Oběma nám bylo jasné, že spolu strávíme noc. A tak se stalo. Nespali jsem ani minutu a já byla poprvé od svého odjezdu z Paříže šťastná.
Není náhoda, že nejčastější adjektivum, které se objevuje ve spojení s pojmem krása, je slovo "zářivá". Mluví se o "zářivé kráse" (radiant beauty). Co znamená "zářit"? Nic jiného než vše pozitivní, co má člověk v sobě, předávat okolí: vysílat impulzy, které povzbudí. To je pak přijímáno jako "krásné". Pokud je člověk plný zoufalství nebo nenávisti, zářit nemůže. Vibrations (tak tomu říká anglofonní svět) jsou v tom případě černé a dovedou zabít i největší krásu. Citliví lidé záření druhého člověka postřehnou. Kdo chce zůstat mladý a krásný, musí si udělat pořádek v sobě. Kosmetika nic nezakryje. Vyzařování nás prozradí.
Krása je pozitivní vyzařování
Vrásky často nejsou nic jiného než křečovitě stažené svaly. Tělo však ovládá duch (což dokázali indičtí jogíni) a duch může ovlivnit každý obličejový sval. Někteří vědci vyvinuli teorii tzv. "péče o krásu zevnitř". Patří k nim vídeňská profesorka Anne Seidelová. Své poznání nazvala ismakogií: odvolává se na sílu lidské vůle. Cvičením se člověk naučí napnout a uvolnit každý jednotlivý sval. Několik minut tréninku denně stačí. Když se své svaly naučíte kontrolovat, stačí (prý) jediný impulz a svraštělé čelo nebo svěšené koutky úst se vyhladí. I hluboce vryté vrásky se dají časem odstranit, říká profesorka Seidelová. Tajemství spočívá ve schopnosti zmobilizovat v těle sílu, nerezignovat a neztrácet čas sebelítostí. Silou vůle se dá ovlivnit i krátkozrakost. Kdo má vůli, má úspěch. Znám lidi, kteří pozitivně změnili svůj život a vypadají o deset patnáct let mladší. Překonali strach, našli sebedůvěru a dávají to otevřeně najevo.
Co to dokazuje? Že vrásky přicházejí a odcházejí, že nad nimi můžeme zvítězit, i když je nám přes třicet, že emoce se v obličeji hluboce odrážejí, že se škody dají napravit, když je člověk připraven vzít na sebe riziko a změnit život, který se stal nesnesitelným.
Když jsem odešla z Paříže, měla jsem jiné problémy než myslet na vrásku. Šlo o přežití. Přestože můj bývalý tvrdil, že bez jeho podpory v Rakousku umřu hlady, úspěšně jsem psala a publikovala a nakonec jsem skončila v redakci jednoho renomovaného rakouského deníku. Neměla jsem čas stát u zrcadla a hledat vrásky. Po roce jsem si vzala dovolenou a měla trochu času na sebe. A tehdy jsem zjistila, že vráska mezi obočím zmizela. Nevěřila jsem tomu a prohlížela se ze všech možných stran, abych objevila sebemenší nerovnost, ale marně. Místo, kde byla vráska, bylo hladké a je takové dodnes.
A ještě něco se stalo. Zmizela mi vráska na čele. Vždycky jsem ho měla hladké, možná proto, že matka mé kamarádky mi tam, když mi bylo sedm, položila ruku a řekla: "Nedělej si vrásky, nebo toho budeš litovat." Možná to s tím nesouvisí, možná je to jen šťastné dědictví. Každopádně jsem jednoho dne v Paříži po dnech hádek a proplakané noci zpozorovala, že mám nad kořenem nosu jemnou čárku, která začínala u levého obočí. Byla jsem zoufalá. Připisovala jsem to všemu jinému jen ne svému duševnímu stavu, řekla jsem si, že je to krátkozrakost, a začala nosit brýle, o rok později kontaktní čočky. Ale vráska nezmizela.
Vráska, která zmizela
Půl roku po rozchodu (přestěhovala jsem se mezitím do Rakouska) ty stavy zmizely. Byly čtyři a já měla pořád dobrou náladu. Mohla jsem poslouchat sentimentální hudbu, mohla jsem hrát na klavír, aniž bych měla po prvních tónech slzy v očích. Byla jsem schopna poslouchat rozhlas i v jedenáct večer. V Rakousku v té době začíná pořad, který se jmenuje "Hudba pro sny". Už při znělce jsem pravidelně propukala v pláč. Ta hudba pro mě byla hudbou k slzám, kterou jsem nenáviděla, obávala jsem se jí a musela jsem rádio vypnout. Jednou večer jsem zapomněla přeladit. Zazněly první tóny znělky - a nic se nestalo. Srdce mě netížilo, život šel dál. Byla jsem z nejhoršího venku.
Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem odevzdanou ženu. Oči mi nezářily, pro každou maličkost jsem brečela. Své zoufalství jsem vztáhla na celý svět. Když jsem o víkendech, kdy na mě neměl čas, chodila ulicemi, pozorovala jsem rozsvícená okna a za každým viděla nešťastnou a osamělou ženu, která čeká na svého muže. Život mi připadal beze smyslu. A to mi bylo teprve čtyřiatřicet.
Každý den přesně ve čtyři hodiny odpoledne jsem upadla do deprese. Měla jsem bolesti v kloubech, v kolenou a v kyčlích. Chůze po schodech byla utrpením. Na cestě do Národní knihovny nebo při přestupu v metru mě bolel každý krok, a když jsem měla vyjít pár schodů, musela jsem se oběma rukama přidržovat zábradlí. Velmi zlé to bylo v zimě, když jsem nosila kabát. Nemohla jsem se shýbnout, byla jsem zoufalá, když mi na ulici něco vypadlo z ruky, protože to znamenalo učinit tři nebo čtyři pokusy, než jsem to zvedla.
Naposled se mi to stalo před třemi lety v Paříži. Rozešla jsem se s mužem, kterému jsem byla pět let věrná a naprosto oddaná. Bylo to těžké, ale neměla jsem na vybranou. Cítila jsem to instinktivně: ještě rok s tímhle mužem, a na smrt onemocním. A to jsem měla štěstí. Zklamání, probdělé noci, když nepřišel domů, výčitky a hádky se na mém obličeji odrazily jen málo. Měla jsem jiné potíže.
Chcete-li se osvobodit od nešťastného vztahu, pomůže vám zrcadlo. Mně pomohlo často. Když chci vědět, jak se mi doopravdy daří, podívám se do něj, většinou do toho malého, které nosím v kabelce. "S tak zářícím obličejem to nemůže být tak hrozné," řekne mi. Nebo: "Už je na mně ta hrůza vidět, něco se musí stát." A pak jednám - z čistého pudu sebezáchovy.
V zrcadle vidíte víc než tvář
Já vím, máte strach jít do restaurace, do kina, do divadla, na recepci. Jenže jen máloco je zajímavější než žena, která sama vejde do dveří. Hned na sebe upozorní všechny muže. Sama jsem byla často ohromena, když muž, s nímž jsem seděla v restauraci u stolu, začal nad osamělou příchozí dumat: kdo to může být, proč přišla sama, dala by se oslovit? Takhle uvažují muži, zatímco žena, která večeří sama, má pocit, že je mezi všemi nevítaná a odstrčená. Taková je potíž začátků. Musíte to překonat. Musíte rozpoznat šance, které se nabízejí. Pak půjde všechno samo.
Znamená to nesedět doma a neplakat, ale také si nebrat do postele každého cizího muže. Lepší je najít si zajímavou práci, vzdělávat se, plně a zcela se věnovat tomu, pro co se člověk rozhodl, zajímat se o jiné lidi, být otevřenější. V Americe, ale i v našich velkých městech to mnohdy znamená opustit sterilní předměstí a přestěhovat se do města, kde život ještě neustrnul, kde najdete nové podněty a potkáte lidi, kteří jsou na tom stejně. Oni existují, jsou na stejné lodi, ale první krok musíte udělat vy.
První období po rozvodu - trvá to asi dva roky - člověk není schopen hlubšího vztahu. Vztahy, do nichž vstupuje, však cosi znamenají přinejmenším tělesně. Nový přítel, který vás pozve k sobě, to nedělá ze zvyku, ale ze zvědavosti. A být obdivována, znovu uznávána, to je po špatném dlouhodobém vztahu balzám na duši. Brzy na to přijdete: teprve když jste sama, jsou všechny dveře otevřené. Člověk je znovu připraven na to, co nebesa přinášejí - jen se jim musí vyjít vstříc.
Když se člověk probojuje k rozhodnutí a je připraven si po určitou dobu něco odříct, zjistí, že být sám po nenaplněném vztahu je vysvobození. Zjistí také, že existuje neuvěřitelné množství mužů hledajících partnerku, kteří jsou buď rozvedení, nebo se právě rozvádějí, jsou vdovci, nebo svobodní mládenci. Když se vysvobodíte ze sterilního společenského života, kde se pohyboval určitý kruh manželských párů, které se zvaly výhradně jen mezi sebou - a "sociální život" většiny manželství nesestává z ničeho jiného - začnete vidět možnosti, které vám nabízí svět.
Po rozvodu dveře dokořán
K tomu, abychom se oddělili od člověka, na kterého jsme zvyklí, je třeba vynaložit spoustu energie. Od partnera nemůžeme očekávat žádnou pomoc. Muži jsou v těchto situacích jako děti. Ani nemilovanou a zapomenutou hračku si nechtějí nechat vzít. Jsou nevídaně houževnatí, aby si ženu, která je chce opustit, udrželi. Když nejsou brutální tělesně, tak alespoň psychicky - hrozí bídou, samotou, nenaplněným životem. Mnohé ženy se nechají zviklat a zůstanou. Ale kdo má strach, bude starý, neboť manželství se nezlepší. V nejlepším případě s vámi manžel nebo partner jedná dva týdny ohleduplně, vezme vás na dovolenou, aby potom zůstalo všechno při starém. Mluvím, jak už bylo řečeno, z vlastní zkušenosti. Udržovat muže v neustálé nejistotě proto, aby s vámi jednal lépe, to není parketa pro každou. Chce to lhát, přetvařovat se, hrát divadlo. Odhlédneme-li od toho, že inteligentnímu muži se nic dlouho předstírat nedá, je to ponižující a stejně to nevede k tomu podstatnému: být milována.
Lásku, něžnost, porozumění a tělesnou přitažlivost nelze "zařídit". Buď mezi dvěma lidmi je, nebo není. Můžeme se propracovat k ohleduplným, dvorným způsobům, v nejlepším případě k jistému druhu přátelství, ale to je příliš málo na to, aby člověk zůstal mladý a krásný. Vím to z vlastní zkušenosti: být sama svědčí člověku víc než žít ve špatném vztahu.
Manželství, která od počátku nefungují - a že jich je - jen proto, že se manželé k sobě nehodí tělesně nebo duševně, by se měla ukončit, dokud nejsou děti. Tvrzení, že je možné se tím "prokousat", je podle mého soudu fatální. Tohle "prokousání" můžeme akceptovat leda tak v zaměstnání, i když i tady je pro všechny zúčastněné lepší, když si člověk najde jiné místo, které ho uspokojí a ve kterém nebude mít osobní konflikty s kolegy nebo nadřízenými. Když lepší místo nenajde, může se pokusit se tím "prokousat". V manželství je však tato taktika zločin.
Nejlepší způsob, jak ztratit mládí a krásu, je žít ve špatném nebo lhostejném a nicneříkajícím vztahu. Ať už jde o manželství, vztah druh-družka nebo o kratší či delší společný život s partnerem. Kdo není chválen, obdivován, milován, kdo žije s partnerem, který má na ulici nebo ve společnosti oči pro jiné, kdo cítí, že už není sexuálně přitažlivý, ten rezignuje a zestárne.
Kdo je milován, nezestárne
Rezignace neznamená nic jiného než zavřít dveře silám, které v těle dřímají. Každý zná výraz "vůle k životu". Každý lékař ví o jeho významu v kritických situacích, po nebezpečných úrazech, po těžké operaci, a každý lékař už někdy řekl: "Teď už mu může pomoct jen chuť žít." Tahle chuť dělá zázraky. A stejné je to s vůlí k mladosti. Je to tatáž energie a musíme jí dát šanci se projevit. Kdo rezignuje, nechává ležet ladem nevídané zásoby síly a bude starý dlouho před naplněním svého času.
V pětadvaceti, byla jsem právě čerstvě vdaná, jsem žila v Londýně a hrála takovou hru. Procházela jsem se po Regent Street, dívala se lidem do obličeje a hledala vrásky. "Taková krásná žena," řekla jsem si u jedné, a u druhé: "Ale už má vrásky okolo očí - možná je daleko starší než já." Hra, kterou jsem většinou prováděla v polední přestávce - pracovala jsem tehdy blízko Piccadilly Circus - přinesla pozoruhodné výsledky. Objevila jsem lidi, kteří měli vrásky, a přesto působili mladě, a jiné, kteří je neměli, a vypadali staře. Ti, kdo se zdáli nejstarší, ač nemohli být staří, měli svěšené schlíplé obličeje bez linie brady. Dnes už vím proč. Je to viditelné znamení rezignace, nejhoršího nepřítele krásy. Neboť: kdo rezignuje, je starý.
Podle mě dělá chybu. Svět je neosobní až dost, tak proč to ještě potvrzovat obličeji, které nic nevyjadřují? Mě linie a rýhy v lidském obličeji fascinují, protože vypovídají o životě, který člověk vede nebo vedl. Starší obličeje mi připadají zajímavější než mladé. Dokud naše srdce nezkamení, nebude ani obličej tvrdší.
Nyní k obličeji: ženy mají strach, že budou mít vrásky. Chci říct: nebude je mít každá. Jsou to výjimky, pravda, ale existují příklady takzvané věčné mladosti. Jsou ženy, které mají v padesáti hladkou pleť - bez kosmetických operací. Znám jednu z téhle kategorie. Je to černá Američanka, herečka, které je dnes jedenapadesát a nemá v obličeji vrásku žádnou. Prozradila mi své tajemství: "Žádné grimasy, moc se nesmát a každý večer vazelínu kolem očí." Také mi řekla: "V den, kdy na svém obličeji objevím vrásku, dostanu infarkt." Na otázku, jestli skutečně znejistí, až bude mít v šedesáti vrásky od smíchu, odpověděla: "Samozřejmě. Nechci světu předvádět, že jsem žila."
Padesát let - bez vrásek
Člověk by měl říct: "Milostivá, chcete mě urazit? Chtěla jsem naprosto normální šampon, a pokud mě budete svými narážkami zraňovat, už do vašeho obchodu nevstoupím." Člověk by to měl říct nahlas, sebejistě a pokud možno v přítomnosti vedoucího prodejny. Jestliže nás to udělá víc, brzy se zaměstnanci začnou zdvořile ptát: "Co si přejete?" a slovo "problém" vysloví jen tehdy, když je k tomu vyzveme. Ženy se musí naučit věřit sobě. Řeknete-li ženě, že je stará, že její ruce jsou v podstatě ošklivé a že její typ není žádán, věří vám. Bohužel. To se musí změnit. Musíme se naučit těšit se sami ze sebe. Člověk je takový, jaký je. A ostatní se s tím musí smířit. Cesta k úspěchu je jasná. Ne litovat toho, co člověk nemá (a pokud možno na to ve společnosti poukazovat), nýbrž soustředit se na to, co má, a naučit se toho využívat, ať už jsou to záda, ruce, vlasy nebo krk. Kdo si myslí, že není fyzicky přitažlivý, ať si vzpomene, jaký účinek na druhé pohlaví má krásný hlas, elegantní pohyby, vybraná řeč a originální způsob vyjadřování. V žádném případě o nic horší než dokonalý nos. Nikdo si nemusí zoufat. Žena, na níž není něco krásného, neexistuje.
Když si chcete koupit šampon, prodavačka se neptá: "Jakou značku chcete?" Kdepak. Nasadí ustaraný pohled, podívá se vám na hlavu a zeptá se: "Jaký problém s vlasy máte?" Když odpovíte, že si nejste žádného vědoma, že chcete mít jen čistou hlavu, nahněvá se. Pro ni jsou každé vlasy problém. A její vědoucí úsměv a skeptické oko zákaznici v mžiku přesvědčí, že její vlasy nejsou v pořádku, že jsou suché jako troud nebo mastné a dělají se v nich lupy, že nemají ani barvu, ani lesk, že zkrátka potřebují zlepšit od A do Z.
Je pozoruhodné, s jakou lehkostí podléhají ženy názoru svých lékařů, kadeřníků, kosmetiček, švadlen, ale i úplně cizích lidí, jako je prodavačka v parfumerii. Jak snadno si nechají namluvit, že mají tělesné nedostatky, které je možné napravit jen drahou kosmetikou. Tyhle prodejny jsou semeništěm komplexů a nová technika prodeje se stará o to, aby jimi zůstaly.
Takřka všechno je jinak: šaty už dávno nedělají člověka, velké ženy najdou manžela stejně jako malé a slabé jemné vlasy nejsou horší než silné. Naopak. Jemné vlasy jsou hedvábné, lesklejší a příjemné na dotek. Jemné vlasy jsou typický příklad důvěřivosti, s jakou si ženy nechají vnutit komplex méněcennosti. Dlouhou dobu se proti jemným vlasům vedla takřka kampaň. Podle odborníků byly jemné vlasy totéž co metla lidstva. Rozsudek zněl: ostříhat a trvalá. Skoro všichni kadeřníci se na tom shodli. Proč? Protože ze silných vlasů se dají komplikované účesy vytvořit snadněji. Protože silné vlasy kadeřníkům ulehčují práci. Pozadím té štvanice byla pohodlnost. Není důvod stydět se za jemné a hedvábné vlasy. Není důvod, proč je nenosit dlouhé, dokud si nelehnete do rakve. Jen na jedno musíte zapomenout: zaměňovat mínění takzvaných odborníků za boží zákon.
Ženy jsou moc důvěřivé
A nyní pozor: seděla sice na podlaze, ale tak, že si člověk musel na první pohled všimnout jejích pěkných malých nohou. Na nich měla hříšně drahé střevíce z té nejjemnější kůže, jaké se prodávají v elegantních pařížských salonech. Ať udělala cokoli, ať šla, seděla na pohovce a nohy měla zkřížené, nebo seděla na bobku, její něžné a malé nohy jste nemohli přehlédnout. Nevšimla jsem si toho jen já. Když po rozhovoru přišla řeč na Aurore Josquissovou, řekl mi fotograf, který poslouchal jen na půl ucha: "O kom mluvíš? Myslíš tu blondýnu s krásnýma nohama?"
Aurore Josquissová seděla na podlaze, měla na sobě šedivé manšestráky a béžový pulovr. Čmárala do svého bloku. Polodlouhé vlasy měla vysoko vyčesané s pomocí dvou hřebenů a ani její mizerná nálada nepřispívala ke zvýšení jejího půvabu.
Na tu se sice dalo koukat, ale žádná oslňující kráska to nebyla. Vůči cizincům byla nedůvěřivá a před novináři bránila Chabrola jak pes svou kost. Chabrol slíbil interview, a když jsem se objevila na natáčení, přijala mě Aurore s kamennou tváří. Filmovalo se ve starém zaprášeném paláci na vídeňské Ringstrasse uprostřed obvyklého zmatku skládajícího se z osvětlovacího parku, hromady černých kabelů, kolejí pro kameru a rekvizit.
Příklad: francouzský filmový režisér Claude Chabrol přijel do Rakouska natáčet čtvrtou část svého televizního seriálu o Fantomasovi. Doprovázeli ho Helmut Berger, Gayle Hunnicut a stálý natáčecí tým včetně skriptky Aurore Josquissové.
Čeho se bojíte? Nabídla jsem vám popis ženy, kterou lze zařadit mezi "ošklivé". A co udělal on? Básnil o jejích krásných zádech. Vzala jsem si z toho ponaučení. Francouzky nejsou v žádném případě krásnější než Němky, Rakušanky, Italky nebo Američanky. Mají však jednu přednost: dovedou své tělesné přednosti pojednat tak, že co je na nich méně krásné, člověk ani nezpozoruje. Jsou-li ošklivé jak noc a mají jen krásný krk, udělají to tak, že musíte ten krk obdivovat.
Učme se od Francouzek
Znám jednoho obchodníka s uměním, který se ve dvaceti (v Paříži) zamiloval do černé studentky, která byla podstatně starší než on, měla čtyři děti, muž ji opustil a pobírala sociální podporu. Celé dny mi o té ženě básnil: o nádherných společných dopoledních, o její vášnivosti, o tom, jak dobře se cítí v její společnosti. Když jsem se zeptala, jak vypadá, řekl mi: "Má velké kulaté břicho a povislá prsa. Ale je jí to lhostejné a pro mě je překrásná. Má ta nejkrásnější záda, jaká jsem kdy viděl."
Kdo sám sobě nepřipadá krásný, nebude za takového pokládán, nebude ctěn a v posteli bude mít spoustu komplexů, které se automaticky přenesou na partnera. Aby tomu tak nebylo, musí se člověk naučit akceptovat svůj vlastní a osobitý způsob krásy. A to lze. Žádný strach: přirozená přitažlivost mezi dvěma pohlavími je silnější než momentální záliba pro malé plnoštíhlé nebo pro vysoké sportovní ženy. Nikdo se dnes nemusí nechat vecpávat do kategorií "žensky krásná" nebo "nežensky ošklivá", jak tomu bylo po celé století. Napodobovat takový prototyp ženy, který je právě moderní, je ztráta času a hloupost. Lepší je, když se naučíte, jak udělat to nejlepší sama se sebou. Ostatně to, co muži považují za krásné, vás mnohdy překvapí.
Krása je relativní
To dá rozum: ani ve třiceti, ani ve čtyřiceti, ani v padesáti nebo šedesáti se nemusíte pro něco rozhodovat. Nic se nezmění ze dne na den. A přesto člověku neustále nahánějí strach. "Jen počkej, až ti bude čtyřicet," říká se, a fantazie produkuje horory. Kosmetický a reklamní průmysl strach využívají a balí ho do dobrých rad pro "ženu nad třicet" nebo pro "ženy nad padesát" tak, že je člověk přesvědčen, že den za dnem ztrácí přitažlivost a že mezi devětadvaceti a třiceti nebo mezi devětačtyřiceti a padesáti leží nepřekonatelná propast. Nabude dojmu, že se tělo zčistajasna přestalo vyvíjet, že už neexistuje žádná naděje. Ale ona existuje. Dokud člověk dýchá. I v šedesáti se dá cvičením zlepšit postava, držení těla, poprsí. Nikdy není pozdě. Tělo není něco statického. Žije, a dokud žije, dá se vylepšit. I bez kosmetických operací.
Když mi bylo šestnáct, řekla mi jedna sousedka: "Teď jsi ještě štíhlá, ale až ti bude třicet, budeš se muset rozhodnout mezi postavou a obličejem." Věřila jsem jí a střídavě se viděla jako tlustá matrona s obličejem bez vrásek nebo jako štíhlá, ale s pletí jak scvrklé jablko. K tomu je nutno dodat, že v Rakousku na sklonku padesátých a počátku šedesátých let spočíval hlavní rozdíl mezi dívkou a vdanou ženou ve zhruba dvaceti kilogramech nadváhy té druhé. Být tlustá tehdy znamenalo nebýt mladá, nebýt svobodná. Všechny mé známé měly z nadváhy hrůzu. Štíhlost se cenila víc než krása. Vyhlídka, že ve třiceti si člověk zruinuje postavu, aby neměl vrásky, byla jak rozsudek smrti.
Lépe se to řekne, než dělá, ale člověk se musí pokoušet bránit se před hloupostí okolí. Když si na to vzpomenu, popadne mě vztek na ty přihlouplé příběhy, které někdy dospělí vykládají dětem.
Hlouposti, kterým jsme vystaveny
Ještě pár poznámek na téma "ňadra". Disciplína, dostatek spánku, vyvážená strava, alkohol a cigarety v co možná nejmenší míře - jiné pravidlo zřejmě neexistuje. Studená sprcha po koupeli pomůže, pražící slunce naopak. Když člověk žije přirozeně a nic nepřehání, nemusí se ničeho obávat. Ani těhotenství nemusí ňadrům škodit. Pokud dítě nekojíme tři roky, jak je u některých černošských kmenů v Africe zvykem, nevzniknou žádné škody. Kojit do desátého měsíce zvládne zdravá žena bez problémů. Ostatně je to přínosnější než uměle omezovat produkci mateřského mléka a riskovat zánět mléčných žláz.
Na jeden model si vzpomínám zcela přesně. Byly to olivově zelené šaty s dlouhými rukávy a vyšívaným živůtkem. Viděla jsem je ve výloze jednoho malého obchůdku za pár franků. Ten večer je měla na sobě manželka ředitele Atlantického institutu. Dámě bylo přes padesát a vypadala v nich přitažlivě. Těšila jsem se z ní i z dalších zralých žen, protože objevily, že veselé, barevné a bláznivé šaty už nejsou jen výsadou mládí, že je dovoleno všechno, co se hodí k pleti, v čem se člověk cítí dobře, a to i do vysokého věku. Doby, kdy se dáma nad čtyřicet směla obléknout jen do střízlivého kostýmu, jsou definitivně pryč.
Žila jsem v Paříži a mohla jsem tu změnu pozorovat. Ten průlom byl jasný ve chvíli, když jsem na jedné exkluzivní party spatřila na nejmovitějších dámách šaty, které byly k mání v buticích na bulváru Saint Michel za pakatel. Vypadaly v nich výborně, přestože žádná z nich nebyla nejmladší.
Móda je na věku nezávislá
Ten odklon od diktátu bývalé módy a od nepřirozeného obrazu uměle nafouknutých prsou je důležitý. Ženy mohou nakupovat v buticích oblečení, které bylo stvořeno pro ně, ne pro fantastický obraz umělého snu.
Sotva korzet zmizel, objevilo se ženské poprsí v celé kráse, neboť převážná většina žen má prsa, která odpovídají stavbě jejich těla. Teprve dnes (o více než sedmdesát let později) začíná být tento poznatek akceptován. Je to zřejmé z nejrůznějších módních směrů, které se prosazují, i z prodejního úspěchu šatů a blůz, které se nosí bez podprsenky - bez ohledu na věk - což neznamená nic jiného, než že se ženy nestydí za své tělo, že jsou (konečně!) dost sebejisté na to, aby manifestovaly: jsem krásná tak, jak mě Bůh stvořil.
Ještě v roce 1905 psala německá lékařka Fischer-Dueckelmannová: "Ochablost prsou je jev, se kterým se setkáváme u mladých i starých, hubených i tlustých. Politováníhodnou příčinou je působení korzetu na nedostatečný vývoj prsních žláz a svalů." Anna Dueckelmannová byla fanatickou přívrženkyní reformního hnutí, které vystupovalo proti korzetu a za rozumnější oblečení žen.
Mýtus, že krásná prsa mají jen mladé ženy, je (naštěstí) na ústupu. Má však svou historickou logiku, která platila tři sta let. Jmenuje se korzet. V 17., 18. a 19. století požadoval mužský svět "ženské" ženy s "ženskými" těly, tedy zdůraznění ňader a boků, kterého se do sáhlo jen tím, že se pas bez milosti sešněroval na polovinu. Mladé dívky byly toho mučení ušetřeny, ale když dosáhly věku na vdávání, musely se podřídit korzetu se všemi průvodními nepříjemnostmi. Znaly je všechny: potíže s dechem, s játry, se žaludkem, náchylnost k mdlobám. A ke všemu zničená postava, neboť z pasu se stala neesteticky sešněrovaná čára a z prsou povislá ňadra.
Nyní k tématu, které pálí všechny ženy: k poprsí. Kdo má krásná ňadra v pětatřiceti, bude je mít i v pětašedesáti, pokud bude žít zdravě a vyhne se velkým změnám váhy směrem nahoru i dolů. Krásná ňadra jsou dědičná a s věkem nesouvisejí. Kdo má na konci dvacítky povislá prsa, bude je mít těžko někdy krásnější. Lékaři to vědí, postižené taky, ale brání se přiznat si to. Říkají: "Kdybys mě viděl v sedmnácti..." Když je poslouchá muž, vezme si z toho poučení: Aha, od dvaceti to jde s ženskou postavou z kopce. Je-li posluchačem žena, výsledkem je ochromující strach - ze stárnutí.
Ňadra a korzet
Od večírku u Maggie vím, jak se věci mají se "zbožňovanými kráskami". Už mě ani ve snu nenapadne srovnávat se s ženami z módních časopisů. Člověk se může měřit s reálnými lidmi, v konkurenci se světem zdání musí vždycky prohrát.
Režiséři pasou po herečkách, které na plátně dobře vypadají a mají talent. Talent k vytvoření zdání a krásy. Nejsou lehce k nalezení a to, co nabízejí, bychom měli obdivovat jako umění. Ne jako konkurenční chování.
Jane mi to vysvětlila. "Kino," řekla, "je čarování." Když jí bylo sedmnáct, odjela do Říma, aby navštívila svého strýce, filmového režiséra Carola Reeda. Stal se slavný díky filmu "Třetí muž". Zeptala se ho, jestli má na to, aby se stala hvězdou. Reed se na ni podíval a řekl: "To záleží na kameře. Kamera se do tebe musí zamilovat."
Po natáčení jsme šly do hospody - bylo tam tepleji - a začaly s předem domluveným interview. Jane Birkinová seděla naproti mně bledá, nachlazená, únavu v očích, stíny okolo úst a nosu, zkrátka všechno možné, jen ne zářivá hvězda. Na snímcích, které udělal náš fotograf, však vypadá velkolepě. Stroj zachytil jen to, co je na ní krásné: vysoké lícní kosti, plná ústa, jemné obočí, rovný nos. Ty snímky neměly se ženou, která tehdy seděla naproti mně, takřka nic společného.
Je to absurdní, protože zdání klame. Především v kině. V zimě roku 1979 natáčela anglická herečka Jane Birkinová v Rakousku film o malíři Egonu Schielem. Scény ze soudní síně se točily v malé vesničce Neulenbach poblíž Vídně. Byl mráz, schodiště staré budovy nebylo vytopené a Jane Birkinová, která hrála malířovu milenku, musela v takřka průhledné halence, v letních střevících a v tenké sukni probíhat chodbami a hledat soudce.
Platí to pro filmové hvězdy, herce, tanečníky. Lidé, kteří na scéně ve světlech vypadají nadpozemsky krásní, člověk v šatně nebo na večírku po premiéře ani nepozná. Tanečníci a tanečnice Béjartova souboru Bruselské opery, kteří nám ze scény vnucovali komplex méněcennosti, se na návštěvě u belgické velvyslankyně po premiéře ve Vídeňské opeře ukázali jako malí a nenápadní; některé tanečnice měly velmi špatnou pleť. Ne příliš vhodné pro pocit sebevědomí jsou návštěvy biografu. Pečlivě namalované a až do posledního detailu vykalkulované obličeje, na tělo šité kostýmy, které skryjí každou vadu na kráse, perfektní osvětlení, které z obličeje hvězd zažene stíny a vrásky, to všechno přirozenou krásu pouze předstírá. Přesto to některými diváky otřese, když se rozsvítí, otočí raději hlavu, aby se partnerovi nemuseli dívat do tváře.
Na scéně hezčí než ve skutečnosti
Když došlo na lámání chleba, vstoupila jsem do dveří a místnost byla plná obyčejných lidí. Byla jsem ohromena. Já si ty ženy představovala v nadživotní velikosti, na piedestalu, obklopené světlem, zkrátka jako na těch fotografiích. Většinu z nich ostatně fotografovali zespoda - dala jsem si tu námahu a prohlédla si snímky pozorněji. Fotograf při tom musel sedět na bobku nebo ležet na podlaze. Co mě tak zmátlo a co mi pomohlo, když jsem ty dívky spatřila tváří v tvář, bylo, že jsem se ocitla na jejich úrovni, jako konkurenceschopná. Většina z nich ostatně neměla co říct a největší nával byl okolo jedné americké zpěvačky, která nebyla hezká, zato říkala zajímavé věci.
Ani její povaha neměla s image vampa nic společného. Byla domácká, věrná svému snoubenci a těšila se na děti, které také přišly. Maggie jednou pořádala večírek. Firma, u které pracovala jako manekýnka, se zúčastnila soutěže o Miss World. Maggie pozvala několik kandidátek na titul a pár špičkových modelek k sobě domů. Celý den jsem přemýšlela, co si mám vzít na sebe, abych tam nevypadala jako chudinka. Viděla jsem ty dívky na fotografiích a říkala jsem si: To bude strašný večer.
Pro útěchu všem budiž řečeno: fotomodelky jsou v civilu k nepoznání. Moje londýnská sousedka pracovala jako manekýnka. Obdivovala jsem její fotografie v nejrůznějších magazínech, jen jsem nevěděla, že na těch fotkách je ona. Maggie odvedle. Na fotografiích měla paruku, umělé řasy, silnou vrstvu make-upu, růž na tvářích, stíny a rtěnku a vypadala jako zosobněný vamp. A ve skutečnosti? Byla bledá, dětská, měla řídké vlasy červené jako mrkev, žádná prsa, a když šla v sobotu nakupovat, nikdo se za ní neotočil.
Konkurovat fotografii je fatální. To, co je vidět na snímku, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Kolik námahy, kosmetiky, světelných efektů, kolik zkoušek, pózování, triků a pokusů to stojí, než jedno tělo vypadá tak perfektně, jak doopravdy vypadat prostě nemůže. Fotografování ňader patří k nejtěžším věcem na světě. Ty fotografie, které vyvolávají tolik nejistoty, jsou čistou fantazií, neskutečnou představou - stejně jako pornografie.
Není pochyb o tom, že to byla média, kdo v uplynulých třiceti letech přispěl k tomu, že se ženy začaly bát stáří. Protože byly léta konfrontovány s erotickými fotografiemi - ať už v reklamách nebo v seriózních časopisech - nezbylo jim nic jiného než se měřit se "vzory", které jim vnutili novináři.
Fotografie lžou
Renoir byl vynikající malíř. Ale v domě, kde si necení impresionistů, se těžko dočká obdivu. Své publikum - a to platí pro umělce, vědce, ženy i muže - člověk musí hledat. A může a nemusí je najít. Ale ta námaha se vyplatí.
Má přítelkyně, kterou znám už od dětství, má to, čemu se říká nádherná postava: útlý pas, krásná ňadra, štíhlé nohy. Co se stalo? Zamilovala se do sochaře, který ji nikdy nevyslyšel, protože zřejmě dával přednost mužům. Jednou mi řekl: "Z jejích velkých prsou mám skoro strach." Ona, která tohoto muže milovala s velkou vytrvalostí od svých šestnácti do třiatřiceti let, se po celou tu dobu cítila ošklivá. Hrbila záda, aby ňadra skryla, nevýslovně trpěla a své "selhání" připisovala už od pětadvaceti svému věku. Teprve když odjela do ciziny a tam poznala jednoho amerického sociologa, který ji miloval takovou, jaká byla, začala rozkvétat. Viděla jsem ji před několika týdny. Vypadala jako úplně jiný člověk, zářící, omládlá.
Lepší: žena objeví své tělo, když dospěje, když zjistí, že i ostatní, které pokládala za dokonalé, mají podobné komplexy. Bude mít ke svému tělu dobrý vztah, bude-li žít s mužem, kterému se její tělo líbí. Člověk však může mít sebekrásnější tělo, a přesto je nešťastný, upne-li se na partnera, jehož ideálním představám neodpovídá.
Mladí lidé jsou se svým tělem spokojeni jen zřídka. Vzpomeňte na hrůzy, které jste si protrpěly před zrcadlem, u švadleny, před prvním plesem, protože jste si připadaly tlusté, ploché, vychrtlé, příliš velké, příliš malé. Je mi teprve osmnáct, říkaly jste, a nic není tak, jak by mělo být - tak jaké to bude, až budu starší?
Mladá a plná komplexů
Asi je to věc dědičnosti. Možná to souvisí s tím, že ženy v mé rodině si našly a udržely správnou míru mezi tloušťkou a hubeností. Přílišná útlost kráse moc nepřidá. Přesto mě fakt, že staří lidé mohou mít těla k nakousnutí, zastihl naprosto nepřipravenou. Umožnil mi však dívat se jinýma očima na mou pratetu Marii, která měla se svým mužem až do jeho smrti ohromný fyzický vztah a nerozpakovala se o tom mluvit.
Má matka má ještě v devětasedmdesáti hladkou a pružnou pleť a dobře si vzpomínám, jak jsem byla ohromena hedvábnou pletí mé rakouské babičky, když mě krátce před smrtí, bylo jí čtyřiaosmdesát, požádala, abych jí natřela záda mastí proti revma.
Je známo, že pokožka, protože je chráněna oblečením, zůstává mladší než pleť obličeje. Chirurg, který operoval mou maďarskou babičku - bylo jí pětašedesát - vyprávěl přátelům, jak byl překvapen jejím překrásným tělem , které bylo tak dokonalé, že nechtěl ani zdvihnout skalpel.
Chci říct, že krása je spjata se životem, jaký vedeme. Kdo je se sebou po právu spokojen, starý a ošklivý nebude. Kdo se alespoň trochu stará o své tělo, žije rozumně, příliš nekouří a pije s mírou, nemusí se ničeho obávat. Ještě několik informací k tělu.
Není tomu tak. "Ve třiceti," řekla mi jedna známá, "jsem si myslela, že mám život za sebou. Muž mě opustil, byla jsem sama na dvě malé děti, byla jsem zoufalá. Dneska vím, že rozvod bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Manželství se nám nevydařilo. Kdybych nebyla nucela chovat se samostatně,nikdy bych to nikam nedotáhla." Dnes je jí čtyřiačtyřicet, je mladistvá a elegantní, je vedoucí účetní jedné zavedené firmy. Koupila si krásný dům u jezera, děti jsou takřka dospělé a po několika kratších vztazích žije už delší dobu spokojeně s jedním architektem. Zdá se mladší než v den svého rozvodu.
Muži, kteří vědí, co je podstatné, vrásky v obličeji atraktivní ženy nezpozorují, a když, tak jako letmý vnější dojem, na který po prvním rozhovoru, po prvním úsměvu, po prvním zajiskření očí a vtipu - zkrátka po zjevení osobnosti - úplně zapomenou. To ženy v sobě probouzejí ničím nepodložený strach. Znervóznělé reklamou sedí doma v domnění, že nemají opravdové úkoly, zájmy a úspěšné zážitky, že vrásky jsou počátkem konce a důvodem neúplného života.
I vrásky lze milovat. Každý muž, s nímž jsem doposud žila, měl víc vrásek než já a nevadily mi ani v nejmenším. Když někoho miluji, miluji i čárky kolem jeho očí, neboť o něčem vypovídají, souvisí s jeho osobností. Když vidím, jak mou pařížskou přítelkyni Tildu líbá její životní partner, který je takřka o sedmnáct let mladší - ona má v pětasedmdesáti přirozeně vrásky - vím, že obličej bez vrásek není v životě to nejpodstatnější.
Dá se tomu předejít, když si život rozdělí jinak, když čas mezi dvacátým a třicátým rokem využije ke studiu, k cestování, k práci, ke kariéře. Ať přijdou děti tehdy, kdy stojí oběma nohama na zemi: mezi třiceti a čtyřiceti. V kapitole "Zralé ženy jsou lepší matky" pojednávám o tomhle tématu podrobněji. Pokud má smůlu a vdá se, protože neví, co by měla dělat (protože všechny se vdávají), nebo je k vdavkám donucena konzervativními rodiči, není (i tak) vše ztraceno. Vzhled není to nejdůležitější. Vrásky lze překrýt osobitostí.
Nejtěžší léta v životě ženy jsou mezi dvaceti a třiceti. V té době prožívá první důležité vztahy (s muži) a ztrácí iluzi o lásce a věrnosti. Většinou se vdá, její život je náhle omezený, jeho naplnění na sebe nechává čekat. Je to doba žádného nebo malého bytu, malých dětí a malého platu. Z ctitele se stává manžel. Je to doba nadváhy a prvních vrásek, které by v polovině dvacítky ještě neměly být a které se u úspěšných a neprovdaných žen objeví (většinou) mezi třicítkou a čtyřicítkou. Ten šok je obrovský. Malé čárky okolo očí a úst jsou viditelné přesto, že se přestala smát. Přitom je tak mladá! Jak to bude dál?
"Teprve po třicítce jsem se našla," řekla mi.
Žena, která není v šestnácti krásná, nemusí propadat panice: může být krásná v pětatřiceti. A bude-li krásná v pětatřiceti, bude taková ještě v šedesáti a zůstane atraktivní až do smrti. Existují ženy, které se nemění, i když je potkáváme po pěti nebo deseti letech: jsou stále přitažlivé. Znám jich soustu. Jedna z nich, padesátiletá architektka, mi před nedávnem ukázala fotografii z mládí: v pětadvaceti to byla tuctová myš, tlustá a s nečistou pletí.
Krásná až ve třiceti, zato navždy
Je jedna stará moudrost: každá věc potřebuje čas. Zvláště když jde o lidi. Kdo je ve třiceti na vrcholu, je spíš k politování. Co ho může těšit, až mu bude padesát nebo šedesát? Jak vypadá život, jehož síla, která by měla vystačit na celou dobu, je spotřebována na začátku dospělosti? Jen ten, kdo zraje pomalu, má šanci vydržet do konce. Mýty jsou napadnutelné. Svět patří pozdnímu ovoci.
Naší největší chybou je, že neumíme nic očekávat, že příliš brzy rozkvétáme. Do třiceti, říká se v Americe, musí muž udělat kariéru a dívka, která ještě ve třinácti nemá ctitele, je vlastně čekanka. To, na co by se měl člověk v mládí připravovat - na lásku, na partnerství, na úspěch, sexualitu a obdiv - chce užívat hned, i když k tomu není tělesně zralý, a duševně už vůbec ne. Výsledkem jsou předčasně opotřebovaní muži a ženy, které v sobě ve dvaceti už nemají nic dětského a ve třiceti jsou odkvetlé.
Tématem "stáří" jsem se zabývala dlouhá léta. Nejenže jsem dennodenně kriticky pozorovala lidi okolo sebe, také jsem četla pokud možno vše, co bylo na toto téma napsáno. Pátrala jsem v nejrůznějších staletích (při tom mi pomohla má dizertační práce o anglických spisovatelkách 18. století) a srovnávala jsem Tehdy s Dneškem. Co jsem našla, je senzační. Jedno je jisté: zralé ženě patří svět. Kdo čte tuto knihu, může pojem "strach ze stáří" vyškrtnout ze svého slovníku.
Krize středního věku, panika ze "zavřených dveří", strach ze stáří - tato slova jsou v našem životě takřka neodmyslitelná. A uměle zveličena matou soudnost a plodí teror, který není ničím ospravedlnitelný. Realisticky nahlíženo, neexistuje k obavám ze stárnutí žádný důvod. A to chci dokázat. Pocházím ze šťastné rodiny, ve které se stáří nikdo nebál. Má matka se vdávala pozdě. Když jsem se narodila, bylo jí čtyřicet dva let. Dnes je jí sedmdesát jedna a celý život jsme si výborně rozuměly. Moje babička se v sedmdesáti šesti provdala za dvacetiletého. Bylo to její třetí manželství a velká láska. Žili spolu šťastně deset let, než v osmdesáti šesti zemřela - do konce života to byla fascinující žena. Znám nespočetné množství jemných starých dam, které obohatily mé mládí a daly mi velkou sílu.
Krása s věkem nesouvisí
(ukázka z knihy) :
zbytečnými předsudky.
sebevědomí, nezatíženému
ukazuje ženám cestu k novému
je něčím víc:
Kniha je nejen zábavně napsaná,
zralé ženy v rozdílných oblastech.
Ukazuje silné stránky a přednosti
vyvrací jako uměle vyvolaný a zbytečný.
Susanna Kubelka tento strach
se ubrání strachu z blížícího se stáří.
Málo žen, které překročí čtyřicítku,
Zralé ženě patří svět!

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku