Hershl Sperling, který přežil dva nacistické vyhlazovací a alespoň pět koncentračních táborů, pomýšlel na sebevraždu. Bylo mu dvaašedesát. Alespoň na první pohled bylo podivné, že člověk, který přežil Osvětim, Dachau, Treblinku a jiná tak pekelná místa – jistě alespoň zčásti dík své naději a vnitřní síle – může pomýšlet na to, že si sám vezme život. Přece jen koneckonců přežil... žil ve Skotsku, daleko od své staré vlasti i zdroje svého utrpení – míst, ještě stále vyvolávajících děsivé obrazy ohně a hor zkroucených mrtvol. Podivné bylo také pomyšlení na to, že tento tichý polský žid byl na vlastní oči svědkem onoho ohně a vláčel do něho ony pokroucené mrtvoly. Svědectví Hershla Sperlinga je dalším kamínkem skládanky holokaustu, který by zmizel z dějin dvacátého století, kdyby nikdy nebyl vypovězen. Byl jedním z mála přeživších svědků, kteří prožili značnou část nacistické hrůzovlády – od prvních dnů invaze do Polska a následných zvrhlostí v čenstochovském ghettu až po Treblinku, Osvětim-Birkenau a Dachau. Odvahu, se kterou uprchl z Treblinky uprostřed povstání, jež zlikvidovalo jednu z nejstrašnějších továren na smrt v dějinách lidstva, nelze ani plně docenit. Byl jedním z mála těch, kdo po sobě zanechali autentické svědectví. Jeho příběh je součástí toho, co se před oněmi dávnými lety skutečně odehrálo. Viděl věci, které by žádná lidská bytost neměla nikdy spatřit. Byla to právě tato skutečnost, se kterou nakonec nedokázal žít?