Studie o devíti kapitolách věnovaná české literární erotice v letech 1800-2009, z nichž každá mapuje jednu vývojovou etapu a případně představuje nejvýznamnějšího představitele nebo skupinu. Přítomná studie se zabývá problematikou erotiky a jejím vnímáním v novodobých dějinách české literatury - od počátků národního obrození po současnost, kdy náhledy na sexualitu prošly překotným vývojem. Studie si klade za cíl vyvrátit představu, že literatura je (byla) pouze plodem kultivovaného ducha, že v ní sexuální prvky neexistují. S obrozením národa v umění a kultuře celého 19. století, představované především skrze ušlechtilý jazyk a službu ideálu, se pojí vznešená a "vysoká" témata. Přední obrozenečtí autoři tematizovali ryze romantickou podobu lásky, a ti, kteří se této představě vzepřeli, v jejichž dílech se protíná spojení "nízkého" s "vysokým", byli kritizováni, namnoze i zatracováni a jejich tvorba byla doceněna až v následujícím století. (Máchovy deníky z r. 1835, mapující jeho sexuální aktivity, Babička vulgaris parodicko-blasfemický text /vydáno v polovině minulého století/, Rytíř Smil, Svatební košile a další texty připisované Jaroslavu Vrchlickému). Prvně jmenované texty nebyly za života autorů vydány. Texty typu Babička vulgaris zpřítomnily ideál, snesly původní text(y) do roviny života. Až poslední dvacetiletí poskytlo českému literárnímu erotismu otevřený a svobodný prostor k této tvorbě, nelimitovaný obrozeneckým ideálem ani prvorepublikovou cenzurou, tiskovým dohledem (50. léta), ani ještě nedávnou autocenzurou. Doplněno drobnými ukázkami z literárních textů a bibliografií na závěr každé kapitoly.