A Hanka Zýková je jednou z těch, kdo nám dávají naději a vůli poprat se s nepřízní osudu.
Její už druhá kniha není oslavou autorky a jejího daru umět číst z karet, ale laskavým a přemýšlivým sdělením, že ve svých životních patáliích nejsme sami a že se vždy najde někdo, kdo nám podá pomocnou ruku.
A zároveň nám tím umožňuje uvědomit si, že trápení, chyby, nemoci a nespravedlnost nepotkávají jenom nás.
A tak zachycuje příběhy lidí, se kterými se u karet potkává.
Jedním ze způsobů, jak se vyrovnávat s přívalem emocí, smutných příběhů a zdánlivě neřešitelných situací, se kterými za ní chodí muži i ženy, je psát.
Dříve vykládala karty svým známým spíše jako koníček a teprve postupně si začínala uvědomovat, že její nadání je zároveň životním údělem a posláním.
Cesta Hanky Zýkové od okamžiku, kdy si v dospívání uvědomila, že má jisté ne zcela obvyklé schopnosti, až k dnešní profesionalitě ve výkladu karet, byla dlouhá a klikatá.