Oshovo rozjímání nad sútrami Lao-ceho Tao te ťing.

Kdosi se jednou Lao-c´eho zeptal: „Jak jsi našel pravdu?“ A on odpověděl: „Seděl jsem pod stromem a dělal vše, co pro to bylo třeba dělat, vše, co bylo v lidských možnostech, a propadal jsem pocitům marnosti. Dosáhl jsem mnohého, ale ne všeho; něco stále chybělo, něčeho se nedostávalo, a najít onen chybějící článek bylo to nejtěžší: byl nepolapitelný, byl nepostižitelný. Jak jsem tam tak seděl, najednou jsem uviděl padat list, suchý list… viděl jsem, jak se pomalu snáší k zemi a poddává se pohybu větru. Vítr vanul na sever – a list letěl s ním, vítr se stočil na jih – a list letěl s ním; pak vítr ustal a list spadl na zem, bez jediné stížnosti, bez boje. Snesl se dolů, aniž si sám určoval směr. Když foukal vítr na jih, letěl list na jih, když foukal na sever, letěl list na sever, když vítr ustal, list spadl na zem a pokojně, božsky krásně odpočíval. A pak se vítr vrátil a list se znovu vznesl vysoko k obloze… Najednou jsem pochopil. Od toho dne jsem suchých listem. Onen c! hybějící, nepolapitelný článek zapadl na své místo; už mi neuniká.“ Míjejí staletí, králové přicházejí a odcházejí , císařské říše vzkvétají a upadají, ale Loa-c, Buddha, Ježíš, Kršna, ti zůstávají. Jsou jako věčně hvězdy - klidní a neměnní ukazují směr těm, kdo jsou připraveni nechat se vést, vlévajíce všechno, co mají, do srdcí, jež jsou otevřená. Promlouvám o Buddhovi, promlouvám o Ježíši Kristu, promlouvám o Zarathuštrovi; miluji ty muže. Avšak mezi mnou a Lao-c eho žádný vztah není: až nyní začnu promlouvat o Starém mistru, nebudu hovořit o někom druhém, budu hovořit o sobě; bude to, jako by mluvil sám Lao-c, jen pod jiným jménem, v jiné inkarnaci. Lao-c říká? Moje učení se vám zdá pošetilé, protože je velké. Kdyby se vám pošetilé nezdálo, bylo by průměrné, bezvýznamné. Moje učení se však nestane bezvýznamným, protože vaše mysl nikdy nebude s to mu porozumět a proměnit ho v něco malého. Moje učení vždy zůstane nad myslí. Dokonce i Buddhu můžeme pochopit myslí. I Kršnu. Avšak Lao-c není spojeno žádné velké náboženství. Něco takového je neuskutečnitelné. Samotný tento člověk je naprosto neskutečný jev. Je tak moudře bláznivý, že není možné stvořit kolem něj jakoukoliv instituci. Zůstane navždy osamělým rebelem, nádherným ve své samotě, avšak nepochopitelným a neuchopitelným. velmi, velmi dalekým, vzdáleným jako Everest - můžete se na něj dívat, ale stvořit masovou organizaci a vést ji k Everestu, to není možné. Lao-c eho slova jsou prst ukazující k luně. Nechytejte se prstu, zapomeňte na ně. Pohlédněte na lunu - a prostoupí vás hluboký vhled. Neexistuje žádná posvátná kniha, která by se podobala Lao-c eho Tao te ting a to z jednoho prostého důvodu: každé jednotlivé Lao-c eho slovo je doslova těhotné pravdou - nejen neznámou, ale též nepoznatelnou. Slova tu fungují jen jako ukazovátka, jako směrovky naznačující cestu, jako milníky, které říkají: běž vpřed, tady se nezastavuj. Abyste Lao-c emu porozuměli, musíte proměnit vlastní smysl.