Proto opakuji ještě jednou - Tato kniha je v lecčems ojedinělá. Nevypadá jako učebnice, ale spíše jako čtivý příběh - a přitom vlastně učebnicí je. Je inspirací, jak si lépe uspořádat postoj k životu a jak lépe vyvažovat jednotlivé složky své osobnosti.

"Léčivý román" - to je podtitul a také těžiště knihy. Jednotlivé složky osobnosti jsou reprezentovány čtyřmi postavami, jež nám dobře popíší podstatu každé z nich. Nelekněte se prosím, když budou jednat nelogicky nebo i trochu schizofrenně. Vstupujeme totiž do oblastí, které pouhou logikou popíšeme jen stěží.

Přesuneme-li se do roviny příručky, můžeme říci, že kniha pojednává daleko více o tom, co nám nejčastěji brání dostat se na duchovní cestu, nežli o samotném cíli této cesty - absolutní realitě. Věnuje se rozpoznání toho, které ze svých čtyř složek upřednostňujeme na úkor zbývajících a tím se dostáváme do nerovnováhy.

Autora samotného pak známe již z dříve vydané knihy "Indián - zpráva o archetypu" nebo z účinkování v divadelním představení Jaroslava Duška "Čtyři dohody".

Ukázka:

... Ignor se vrhl nešťastníkovi na pomoc, aby jej zachytil. Tím však zřejmě jen urychlil jeho pád. V prstech snícího zbyl kus pláště a opilec se řítil velice rychle k zemi, kde se udiveně rozplácl v zednickém kolečku se zbytkem malty. Teprve nyní Ignor ke svému naprostému zmatku zpozoroval, že jsou ještě stále pouze nad kráterem.

Oněmělý úžasem zíral, jak zoufalcův duch opouští mrtvé tělo a pokojně stoupá kamsi vzhůru, aniž by potřeboval most. Ignor náhle zřetelně ucítil, že smrt onoho nebožáka má sílu, jež by dokonce i samotného Ignora dokázala také strhnout k zemi. Proto se co nejrychleji přitiskl k mostu a držel se jej jako tonoucí stébla.

Most se pod ním ovšem začal prudce propadat, což Ignora natolik vyděsilo, že jej objal ještě pevněji. Tímto pohybem také uprostřed noci procitl, aby zjisti. že se křečovitě drží otepi provlhlé slámy. Posadil se na lůžku a zaradoval se, že to všechno byl jenom sen. Byl v té chvíli ještě ponořen do obou světů zároveň, takže promluvil sám k sobě nahlas, i když to jinak nebylo jeho zvykem. Ačkoli byl v podstatě již za hranicí šílenství, přece jen stále ještě považoval hlasitý hovor k sobě samému za něco patologického.

Nyní však nutně potřeboval narušit sílu předchozího zážitku. "Zdá se, že alespoň tady je všechno v pořádku."

"To je právě váš největší omyl, pane.", ozval se hluboký neznámý hlas za Ignorovými zády. Ignor se otočil směrem, odkud uslyšel hlas, ale všude panovala naprostá tma. "Co se tady děje? Mám se tam na vás jít podívat? Nebo mám po vás něco hodit? Ale co?", zeptal se neznámého i sebe sama poněkud výhružně Ignot, přičemž se mu ale trapně třásl hlas.

"Nic takového nebude nutné. Raději zůstaňte, kde jste.", pospíšil si hlas neznámého návštěvníka.

"Nic bys tím nezískal. Vlastně naopak.", přidal se ihned jiný hlas, jehož neúprosnou intonaci Ignor dobře znal. To promluvil Věčný Kazatel, kterému Ignor občas říkal poněkud posměšně Mírný Karatel, což byl jeden z mála způsobů, jimiž bylo možno onen hlas alespoň nepatrně eliminovat...