Ve své šesté knize V. Megre popisuje druhé setkání s již pětiletým synem, který žije a vyrůstá v tajze. Rozhovor s mimořádně uvědomělým chlapcem ukazuje nesmyslnost a mnohdy i škodlivost naší současné výchovy dětí a celého vzdělávacího systému. Velká část knihy je věnována Anasatsiině vyprávění o dějinách a kultuře Vedické civilizace. Nechybí zde ani názor na současné události.

Úryvek z knihy:

Rozhovor se synem

Prošel jsem sám celou cestu od řeky k Anastasiině louce, blížil jsem se ke známým místům s pocitem, jako bych šel domů. Tentokrát mě nikdo neuvítal. A mně se dokonce líbilo kráčet tajgou bez průvodce. Nevolal jsem Anastasii, možná že se zabývá svými věcmi; až si vše vyřídí, pocítí, že jsem přišel, přijde sama. Uviděl jsem mé oblíbené místo na břehu jezera, kde jsme s Anastasií často seděli, a dříve, než bych se posadil a odpočinul si po cestě, rozhodl jsem se, že se převléknu. Vyndal jsem z batohu tmavošedý nemačkavý oblek, tenký bílý svetr a nové boty. Když jsem se chystal do tajgy, chtěl jsem si vzít i bílou košili s kravatou, ale potom jsem usoudil, že se košile pomačká a v tajze není možnost ji vyžehlit. Oblek mi v obchodě složili tak, že se nepomačkal. Rozhodl jsem se, že se ukážu synovi jako elegantní a sváteční, proto jsem tolik času a sil ztratil s promýšlením svého zevnějšku. Vzal jsem s sebou i holicí strojek, zrcátko. Umístil jsem ho na stromě, oholil jsem se, učesal jsem se. Potom jsem se posadil na menší pahorek, vyndal jsem blok a propisku, abych k plánu setkání se synem přidal to, co jsem promyslel cestou. Mému synovi brzy bude pět. Samozřejmě již mluví. Když jsem ho viděl naposledy, byl úplně malinký, zatím nemluvil, a teď by toho měl hodně chápat. Zřejmě po celé dny žvatlá s Anastasií, s dědečky. Pevně jsem se rozhodl: jakmile se uvidím s Anastasií, hned jí povím, jak plánuji setkání se synem a co se mu chystám říci. Pět let jsem pečlivě studoval různé systémy výchovy dětí a vzal jsem si z nich, podle mě, všechno nejlepší a srozumitelné. Po rozhovorech s pedagogy a dětskými psychology jsem si udělal důležité závěry. Teď, dříve než se setkám se synem, chtěl bych probrat s Anastasií plán, který jsem vypracoval, a vyvozené závěry. Společně s ní ještě jednou všechno detailně promyslet. Ať mi Anastasia poradí, jaká první slova mám říci synovi, jakou polohu při tom mám zaujmout. Poloha je také důležitá, řekl jsem si, otec musí působit na své dítě důležitě. Ale nejdřív mě Anastasia musí představit. V mém bloku jako první bod bylo napsáno: „Anastasia mě představuje synovi.“ Ať mě představí jednoduchými slovy, například: „Tady, synku, před tebou stojí tvůj otec.“ Ale musí to říci velmi svátečně, aby dítě z jejího tónu vycítilo důležitost otce, aby ho potom poslouchalo. Najednou jsem pocítil, že všechno kolem utichlo, jako by se nastražilo. Nepolekal jsem se ticha, jež se náhle rozhostilo. To se stávalo vždy před setkáním s Anastasií v tajze. Tajga se všemi obyvateli jako by zatajovala dech, naslouchala, nastražovala se a hodnotila, zdali cizinec nepůsobí jejich paní nějakou nepříjemnost? Když nebyla pocítěna, všechno se uklidnilo. Podle ticha, jež vzniklo, jsem pochopil, že se zezadu tiše přiblížila Anastasia. Nebylo těžké ji pocítit ještě i proto, že zezadu jako by něco začalo ohřívat má záda. A dívat se zahřívajícím pohledem může pouze Anastasia. Neotočil jsem se hned. Nějakou dobu jsem dál seděl, vnímal příjemné a radostné teplo. Pak jsem se otočil a uviděl… Přede mnou pevně stál na trávě bosýma nožičkama můj malinký syn. Povyrostl. Jeho rusé vlasy již spadaly v kudrlinkách k ramenům. Byl oblečený do krátké košile, upletené z vláken kopřiv, bez límce. Podobal se Anastasii, možná trochu mně, ale hned se to nerozpozná. Jak jsem se otočil, opřený rukama o zem, tak jsem se také na něj díval, strnulý na čtyřech a zapomněl jsem na všechno na světě. Také se na mě mlčky díval pohledem Anastasie. Možná že z překvapení bych dlouho nedokázal nic říci, ale on promluvil první: „Přeji zdraví tvým světlým myšlenkám, můj tatínku!“ „Ano? Tobě též, samozřejmě, přeji zdraví,“ odpověděl jsem. „Promiň mi, tatínku.“ „Co ti mám prominout?“ „To, že jsem přerušil tvé důležité úvahy. Nejdřív jsem stál trochu opodál, abych nepřekážel, ale chtělo se mi přiblížit se a být vedle tebe. Dovol mi, tatínku, než skončí tvé úvahy, tiše sedět po tvém boku.“ „Ano? Dobře. Samozřejmě, poseď.“ Rychle se přiblížil, posadil se půl metru ode mě a znehybněl. Dál jsem rozpačitě stál na všech čtyřech, ale zatímco se usazoval, stihl jsem si pomyslet: je třeba zaujmout hlubokomyslnou pózu, abych než skončí mé, jak si myslí, důležité úvahy, se rozhodl, jak se mám chovat dál. Zaujal jsem důstojnou pózu a nějakou dobu jsme seděli vedle sebe a mlčeli. Potom jsem se otočil ke svému malinkému synovi, tiše sedícímu vedle mě, a zeptal jsem se: „No, jak se tady věci mají?“ Když slyšel můj hlas, radostně se vzchopil a začal se mi dívat přímo do očí. Podle jeho pohledu jsem cítil: snažil se, ale nevěděl, co má odpovědět na mou jednoduchou otázku. Potom přece promluvil: „Já, tatínku, nemohu odpovědět na tvou otázku. Nevím, jak se věci mají. Tady, tatínku, jde život. Je krásný, život.“ „Je třeba nějak pokračovat v rozhovoru,“ pomyslel jsem si, „není možné pouštět iniciativu.“ A položil jsem ještě jednu standardní otázku: „No a jak se máš ty? Posloucháš mámu?“ Tentokrát odpověděl ihned: „Vždy s radostí poslouchám, když mluví máma. Se zájmem poslouchám i dědečky. Také k nim promlouvám a oni mě poslouchají. A máma Anastasia si myslí, že mluvím hodně, je třeba více přemýšlet, říká máma Anastasia. Ale mně se rychle myslí a mluvit se mi chce různě.“ „Jak to různě?“ „Řadit slova za sebou jako dědečkové, jako máma, jako ty, tatínku.“ „A odkud víš, jak řadím slova?“ „Maminka mi to ukázala. Když začíná mluvit tvými slovy, je to pro mě moc zajímavé.“ „Ano? To je ale… No a čím chceš být?“ Opět nepochopil tuto nejjednodušší otázku, kterou dávají všichni dospělí dětem, a po menší pauze odpověděl: „Vždyť já už jsem, tatínku.“ „Chápu, že jsi, ale mám na mysli, čím se chceš stát? Až budeš dospělý, co budeš dělat?“ „Budu tebou, tatínku, až vyrostu. Dokončím to, co teď děláš ty.“ „Odkud víš, co dělám?“ „Maminka Anastasia mi o tom pověděla.“ „A copak ti o mně pověděla?“ „Mnohé. Maminka Anastasia říká, jaký jsi… Jak je to slovo… ano, vzpomněl jsem si, jaký jsi hrdina, můj tatínku.“ „Hrdina?“ „Ano. Je to pro tebe těžké. Maminka chce, aby ses měl lépe. Aby sis odpočinul v lidských podmínkách, ale ty odcházíš tam, kde se mnohým lidem těžko žije. Odcházíš proto, aby tam bylo dobře. Bylo pro mě moc zarmucující dozvědět se, že jsou lidé, kteří nemají svůj palouček, a že je vždycky někdo straší, nutí žít jinak, než chtějí oni sami. Nemohou si sami vzít potravu. Musí… ano, pracovat, tak se tomu říká. Musí postupovat jinak, než chtějí sami, tak, jak jim to někdo nařídí. A za to jim dávají papírky – peníze, potom lidé tyto peníze mění na stravu. Jednoduše trochu zapomněli, jak žít jinak a jak mít radost ze života. A ty, tatínku, odcházíš tam, kde je lidem těžko, abys tam udělal dobře.“ „Ano? Odcházím… Je třeba, aby všude bylo dobře. Ale jak plánuješ dokončit to dobré, jak se na to připravuješ teď? Vždyť se je třeba učit.“ „Já se učím, tatínku. Moc se mi líbí učit se a snažím se.“ „Co se učíš, který předmět?“ Opět hned nepochopil otázku, ale potom odpověděl: „Všechen předmět se učím. Jakmile ji zvýším na maminčinu rychlost, ihned pochopím všechen předmět nebo všechny předměty. Ano, správněji se řekne všechny předměty.“ „Co zvýšíš na maminčinu rychlost?“ „Svou mysl. Ale zatím není tak rychlá. Rychlost maminčiny myšlenky je větší. Je rychlejší než u dědečků a u slunečního paprsku. Je tak rychlá, že pouze On ji má rychlejší.“ „Jaký on?“ „Bůh – náš Otec.“ „Ano. Samozřejmě. Tak se snaž. Ano, je třeba se snažit, synku.“ „Dobře, tatínku, budu se snaživě snažit.“ Abych nějak pokračoval v rozhovoru o studiu, ale řekl něco rozumného a významného, namátkou jsem z batohu vyndal jednu z knih, jež jsem přinesl. Byla to učebnice pro 5. třídu „Dějiny starověku“. Řekl jsem synovi: „Vidíš, Voloďo, je to jedna z mnoha knih, které píší současní lidé. V této knize se dětem vypráví o tom, jak se na Zemi zrodil život, jak se vyvíjel člověk, společnost. Je tady mnoho barevných obrázků a tištěný text. V této knize jsou vyloženy dějiny lidstva. Vědci – jsou to takoví moudří lidé, no, moudřejší, než ostatní – v této knize popsali život prvních lidí na Zemi. Když se naučíš číst, budeš se moci z knih dozvědět řadu zajímavých věcí.“ „Já umím číst, tatínku.“ „Ano… Jak? Maminka tě učí číst?“ „Maminka Anastasia mi jednou na písečku nakreslila písmena a hlasem předvedla jejich název.“ „A copak sis hned zapamatoval všechna písmena?“ „Ano. Je jich velice málo. Bylo mi smutno, když jsem se dozvěděl, jak je jich málo.“ Zpočátku jsem nepovažoval za významné to, co řekl o počtu písmen. Chtěl jsem si poslechnout, jestli můj syn skutečně dokáže přečíst tištěný text. Otevřel jsem knihu na první straně, podal jsem mu ji a vybídl jsem ho: „Tady, zkus to přečíst.“