Indicie (indicium = náznak, okolnost vzbuzující podezření) jsou prokázané skutečnosti, ze kterých se nepřímo vyvozuje důkaz pro jiné skutečnosti, jež se nedají dokázat přímo. Musí­ me však touto pravdou, touto naznačující skutečností umět přesvědčit, jestliže má tvořit základ důkazu.
JUSTlCIE -pochybného symbolu spravedlnosti, vím také, že nepřímý důkaz, důkaz z indicií. má nemenší význam.
Poněvadž jsem se už informoval u dámy se zavázanýma očima,
Při­ tom se dá usuzovat nejen z tohoto důkazu na uskutečněný účinek, ale i naopak: z účinku na určitou událost jako příčinu. Právní věda praví, že věcný důkaz, písemný doklad, výrok soudního znalce je třeba rovněž hodnotit jako pomocné sku­ tečnosti. jejichž průkaznost spočívá na identitě a neporušeno­ sti, jakož i na názornosti věcného důkazu, pravosti a obsahu dokladů, stejně jako na odborných vědomostech soudních znalců.
Zdánlivý důkaz se může použít k prokázání kauzality.
Poučen četbou literatury o zahraničním právu považuji za nutné uvést tento krátký komentář:
nejsou vždy fakta jako fakta.
Jedna strana uplatňuje u soudu nároky a druhá strana proti nim může vznášet námitky. To je příslovečně »dobré právo«. Žádající strana musí své nároky doložit fakty a druhá strana musí své námitky rovněž zdůvodnit fakty. Ale jak uvidíme,
Požadavky na ně (na roz­ díl od přírodovědných důkazů) se v jednotlivých zemích vel­ mi podstatně liší. Obecně však platí, že každá strana musí skutečnosti, ze kterých vyvozuje svá práva a tvrzení, dokázat.
Právnický důkaz -a právě ten máme na mysli, když se ho­ voří o důkazech -má jiné kvality.
Přírodovědci uvádějí na začátku své argumentace, tedy v momentě, kdy nemají kočičí ocas ještě v hrsti, hypotézy, ne­ dokázaná tvrzení, a experimentují tak dlouho, dokud jim sé­ rie pokusů nepřinesou kýžené výsledky, které se dají ve stejné kvalitě zopakovat, nebo naopak vykazují tolik odchylek od za­ mýšleného výsledku, že musejí svou hypotézu nechat pad­nout.
Myslel jsem si, že by nebylo zrovna dobré podávat DŮKA­ ZY, když člověk o kočce sice ví, ale nemůže ji chytit za ocas.
Pohřbu se zúčastnila velká spousta lidí a samozřejmě i ka­ marádi ze školy, a všichni měli špatné svědomí. Při pohřeb­ ním obřadu spatřili, jak přes hroby skáče kočka se dvěma ocasy.
Našli ho oběšeného na vrbě.
Takhle to probíhalo několik neděl, až jednoho večera ne­ přišel domů. Rodiče, kteří mu často láli pro jeho paličatost, zburcovali šerifa a ten sousedy a všichni se s pochodněmi vy­ dali hledat pohřešovaného.
Od té doby platil chlapec za sedmilháře, ostatní si ho dobí­ rali nebo se mu zdaleka vyhýbali. Brzo začal pokulhávat i v učení, protože při vyučování nedával pozor a zanedbával domácí úkoly. Jakmile zazvonil konec vyučování, vyběhl ven a pelášil do polí, do lesa, k řece. Hledal »svou« kočku, živou­ cí důkaz, že existuje a že nelhal.
Rozruch se ještě neutišil, když vešel do třídy učitel a zeptal se po příčině toho halasu. Zavolal si pak chlapce na stupínek a vyzval ho, aby se před celou třídou přiznal, že lhal. Chlapec se vytrvale bránil a opakoval: » Viděl jsem kočku se dvěma ocasy, opravdu!« Za hurónského řevu třídy si ho učitel pře­ hnul přes koleno, popadl rákosku a vysolil mu pár na zadek.
Asi desetiletý chlapec přiběhl ráno do školy celý zadýchaný a s očima navrch hlavy vykládal, že mu venku přímo pod no­ hama přeběhla přes cestu kočka se dvěma ocasy. Spolužáci se mu vysmáli -kdoví jak prý se koukal. Když trval na svém, prohlásili, že se nejspíš pomátl.
V jednom městečku v americkém státě Missouri se začát­ kem 70. let zběhla událost, která by si byla zasloužila palcové titulky v novinách, ale žádných se jí nedostalo.
PER ASPERA AD ASTRA