Pozoruhodné knihy - internetové knihkupectví
KNIHY PRO VÁS SHÁNÍME, VYKUPUJEME A ZASÍLÁME KAMKOLIV

Přihlášení - Registrace

Pozoruhodné knihy Dárkové předměty Obchodní podmínky Kontakt


Zanoni mystický román

Zanoni mystický román
Novinka

Edward Bulwer-Litton
Rok vydání:2017
Vydavatelství:Canopus
Stran:525
Skladem:ano
Kategorie:Andělé, duše, duchovno
Kód:LSP532


Sleva 7% - z ceny 390,00 Kč s DPH
Nová cena 363,00 Kč s 10% DPH


kusů


Známý mystický román v novém překladu Romana Blinky, vycházejícím z původní nezkrácené verze díla. Kniha je doplněna rozsáhlým slovníčkem pojmů a doslovem Zory Šubrtové.

Tajuplný příběh z období konce 18. století se odehrává na pozadí zásadních společenských změn vrcholících Velkou francouzskou revolucí a poskytuje duchovní pohled na individuální i společenský život lidí.

Má sloužit jako podnět pro nasměrování čtenáře k duchovním ideálům, ale také jako upozornění, aby lidé hledající v oblastech duchovních nauk nesahali k metodám nebo prostředkům slibujícím rychlý a snadný zisk, síly nebo schopnosti. Takové metody nebo prostředky v sobě totiž vždy skrývají nesmírná rizika a nebezpečí, která mohou nepřipraveného člověka velmi poškodit.

Edward Bulwer-Lytton (1803 - 1873) byl anglický spisovatel, básník a dramatik. Byl to právě Bulwer, kdo v jedné ze svých divadelních her poprvé použil úsloví, že pero je mocnější než meč.

Román Zanoni, k jehož napsání ho podle jeho vyjádření inspiroval sen, on sám označil za jedno ze svých nejkvalitnějších děl. Touto knihou byli ovlivněni i někteří představitelé literatury a duchovních směrů ve 20. století. Nový překlad Zanoniho poskytuje čtenářům možnost seznámit se s nezkráceným textem tohoto díla. Na konci knihy je navíc obsažen Slovníček pojmů.

Ukázka:

KAPITOLA IV

Tak šíří lásky žár, chtíč vášní žhavý, led, který bázní hromadil se, taví. Osvobozený Jeruzalém, zpěv IV, 88

Když nemusel věnovat volný čas nějakým zvláštním nárokům svého povolání, byl Pisani zvyklý nějakou dobu přes poledne spát. Byl to zvyk, který nevyplýval z pohodlnosti, ale spíše z nutnosti, protože tento muž spával v noci jen velmi málo. Ve skutečnosti to byla právě doba přes poledne, kdy ať chtěl skládat, nebo cvičit na svůj nástroj, přece ani při nejlepší vůli nebyl schopen pracovat. Jeho duch se podobal těm studnám, které jsou plné vody zrána a navečer a které za nocí přetékají, ale které úplně vysychají, když je slunce nejvýš. V této době manželova klidu se jeho žena obvykle vyplížila, aby nakoupila nezbytné věci pro jejich malou domácnost nebo aby si trošku ulevila povídáním (a která žena to nedělá?) s jinými ženami. A v den, který následoval po tom skvělém triumfu, jak mnohá blahopřání musela vyslechnout!

V těchto chvílích bylo zvykem Violy sedávat přede dveřmi domu pod stříškou, která poskytovala ochranu před sluncem, ale nebránila ve výhledu. Tady jste ji mohli nyní spatřit – na klíně měla zápisníček, ke kterému občas bez zájmu zabloudil její pohled.

Za ní se pnuly révové listy vyrůstající z klenutého mřížoví nade dveřmi a před ní se rozprostíralo moře, na jehož hladině pomalu pluly malé loďky s bílými plachtami.

Když takto seděla a byla ponořená spíše do snů než do myšlenek, procházel kolem domu volným krokem a se sklopenýma očima nějaký muž, který přicházel směrem od Posillipa. Viola náhle vzhlédla a trhla sebou v jakémsi zděšení, když toho cizince poznala. Vyrazila bezděčný výkřik a kavalír se obrátil, spatřil ji a zastavil se. Jeden nebo dva okamžiky zůstal stát mezi ní a sluncem zalitým oceánem a pozoroval v tichosti příliš vážné a vlídné na to, aby mohla být považována za smělý kompliment, červenající se tvář a mladistvou štíhlost postavy před sebou. Konečně promluvil. „Jste šťastná, mé dítě,“ zeptal se téměř otcovským hlasem, „z životní dráhy, která vás očekává? Od šestnácti do třiceti let je hudba, kterou vydechuje potlesk, sladší než jakákoli píseň, kterou může vytvořit váš hlas!“

„Nevím,“ odpověděla Viola zajíkavě, ale přece jen povzbuzena melodickou jemností přízvuku, kterým ji oslovil, „nevím, jestli jsem šťastná nyní, ale včera večer jsem šťastná byla. A cítím také, Excelence, že vám musím poděkovat, i když asi těžko víte proč!“ „Mýlíte se,“ řekl kavalír s úsměvem, „vím dobře, že jsem přispěl k vašemu zaslouženému úspěchu a jste to naopak vy, která neví jak. Ale řeknu vám proč: protože jsem ve vašem srdci viděl ušlechtilejší touhu, než má obyčejná ženská domýšlivost. Byla to dcera, která mne zaujala. Možná, že byste si přála, abych obdivoval spíše pěvkyni?“

„Ne, ach ne!“

„Dobře, věřím vám. A teď, protože jsme se tímto způsobem setkali, se na chvíli zdržím, abych vám poradil. Až přijdete příště do divadla, budete mít u svých nohou všechny mladé ctitele z Neapole. Ubohé dítě! Plamen, který oslňuje oči, může sežehnout křídla. Pamatujte si, že jediný hold, který neposkvrňuje, je takové povahy, že vám jej tito ctitelé nemohou poskytnout. Ať už jsou vaše sny o budoucnosti jakékoliv – a vidím, zatímco s vámi mluvím, jak jsou tyto sny divoké a bloudivé – nechť se splní jenom ty, jejichž středem je teplo domácího krbu.“

Přestal mluvit, když Violina hruď pod jejími šaty těžce dýchala. Ačkoliv byla Italka, téměř nepochopila vážnou povahu jeho rady a ve výbuchu přirozených a nevinných citů zvolala: „Ach, Excelence, nemůžete vědět, jak drahý je pro mě domov již nyní. A můj otec – bez něho by to nebyl domov, signore!“

Na kavalírově tváři se rozprostřel hluboký a melancholický stín. Podíval se na klidný dům ukrytý v listech vinné révy a pak se opět obrátil k svěží, oduševnělé tváři mladé dívky. „To je dobře,“ řekl. „Upřímné srdce může být svým nejlepším vůdcem, a proto pokračujte a ať se vám daří! Sbohem, krásná pěvkyně.“ „Sbohem, Excelence, ale,“ a něco, čemu nemohla odolat, nějaký úzkostlivý a nepříjemný pocit strachu a naděje ji přiměl k otázce: „uvidím vás opět v San Carlo, že ano?“

„Ne, přinejmenším nějakou dobu. Dnes opouštím Neapol.“

„Opravdu?“ A Viola ztratila naději; poezie jeviště zmizela.

„A možná,“ řekl kavalír, obrátil se a jemně položil svou ruku na její, „možná, že než se znovu setkáme, prožijete utrpení. Možná poznáte první krutá trápení lidského života a jak málo to, co přináší sláva, může nahradit to, co ztrácí srdce. Ale buďte statečná a nevzdávejte se – ani tomu, co se zdá být úctou k zármutku. Všimněte si toho stromu tam v sousední zahradě. Podívejte, jak roste zkřiveně a pokrouceně. Nějaký vítr zanesl semínko, ze kterého vyrostl, do trhliny ve skále. A protože byl takto sevřen a obklíčen skalami i domy – přírodou i člověkem, byl jeho život nepřestávajícím zápasem o světlo – světlo, které je nutností a podstatou jeho života. Vidíte, jak se kroutil a otáčel, jak usiloval a pracoval kmenem i větvemi, když se setkal s překážkou na jednom místě, až nakonec dosáhl čistého nebe? A co jej přeneslo přes všechny nepřízně zrození i okolností – proč jsou jeho listy stejně zelené a krásné jako listy té révy za vámi, révy, která může všemi svými větvemi volně přijímat sluneční světlo? Mé dítě, je to jen díky tomu instinktu, který ho nutil k zápasu – protože právě to úsilí o dosažení světla ho po dlouhé době ke světlu dovedlo. Stejné je to i se statečným srdcem, které se má přes každou nepříznivou událost a utrpení v životě obracet ke slunci a usilovat o nebe. To je to, co dává poznání silným a štěstí slabým. Předtím, než se znovu setkáme, obracejte vážné a smutné oči k těm klidným větvím. Když v nich uslyšíte zpívat ptáky a uvidíte sluneční světlo, jak ze strany proniká přes skalní útes a střechu domu, aby si hrálo s jejich listy, přijměte poučení, které vám dává příroda, a usilujte o to, abyste i vy vyšla z temnoty do světla!“

Když domluvil, pomalu odešel a nechal Violu v údivu, tichosti a zármutku nad jeho temným proroctvím o blížícím se zlu, ale přesto v okouzlení. Její oči ho bezděčně sledovaly a mimoděk vztáhla paže, jako by ho chtěla posunkem přivolat zpět. Dala by život za to, aby mohla spatřit, že se otáčí – aby ještě jednou mohla slyšet jeho tichý, klidný a stříbřitý hlas – a aby na své ruce opět pocítila lehký dotek jeho dlaně. Zdálo se jí, že jeho přítomnost je jako měsíční světlo, které zjemňuje do krásy každou hranu, na kterou dopadá – a jako když měsíční světlo mizí a všechny věci opět získávají svůj obvyklý drsný a špinavý vzhled, stejně tak se on vzdaloval jejím očím a zevní svět byl opět všední.

Cizinec kráčel dále po dlouhé a pěkné cestě, která posléze směřovala až k palácům sousedícím s veřejnými zahradami a vedla do lidnatějších čtvrtí města... (str. 43)

Přidat k oblíbeným odkazům Doporučit příteli Tisk informací Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku Sdílet na Google+