Dnešní křesťanské vyznání se k reinkarnaci nehlásí, kupodivu však tomu nebylo vždycky. Rané křesťanství reinkarnaci uznávalo jako samozřejmou součást svého obrazu světa; o tom svědčí učení teologa Origena, nejvýznamnějšího teologa před Augustinem, žijícího kolem roku 200. Jeho dílo se označuje za první systematický výklad křesťanské věrouky. Origenes vysvětloval preexistenci duší a osud jako léčebný prostředek proti dřívějším pochybením. Jeho učení zakázal koncil na politický nátlak císaře Justiniána. Kniha nás zavádí do prvních století existence křesťanské církve, do tehdejší názorové spletitosti a vzájemných sporů a cituje dokumenty vztahující se k zániku myšlenky reinkarnace v křesťanství. Ukázka Některé myšlenky z Origenova díla „De principiis“ Bůh je beztělesný a nezměřitelný. V jaké míře Origenes původně vyučoval subordinacianismu (podřízenosti Syna Otci a podřízenosti Ducha Svatého Synu) se dá dnes těžko říci, neboť Rufinus právě v tomto bodě prováděl změny. I když Areios vycházel z „origenovské levice“ (viz kap. VIII, 2), přece nelze ariánství (viz kap. III) stavět na roveň Origenovu učení. Kristus má jen jednu podstatu. Stvořitel je od stvoření zřetelně oddělen. První stvoření nebylo hmotné. Uvnitř stvoření existují stupně – různé nehmotné úrovně a pozemsky viditelný svět. Andělé, kteří se „znelíbili“ pohledu Boha, „padli“ do hlubších oblastí. Tak se stali například démony a také lidmi. Morálně hluboce pokleslí lidé se někdy mohou také zrodit ve zvířecích tělech. Hmotný svět vznikl jen kvůli selhání andělů. Země je pro lidi místem výchovy. Osud si vytváříme my sami. Má funkci „léku“ proti dřívějším pochybením. Životní poměry na zemi poskytují člověku možnost, aby se učil a vyvíjel k dobrému. Každý osud vychází ze spravedlnosti a dobroty Stvořitele. Cílem lidí je návrat do vysokých (nehmotných) úrovní. Všeobecným cílem ve stvoření je „apokatastasis“, t.j. návrat všech věcí na místo, odpovídající jejich podstatě. Pro člověka to znamená „stát se podobným Bohu“. A z této „podobnosti“ by se mohlo stát „sjednocení, neboť v dokonalosti a v ukončení »je Bůh vším ve všem«“ (srov. 1 Kor. 15,28).(38) Tato apokatastáze se uskutečňuje v mnoha etapách a stupních. Pro člověka to znamená proputovat mnoho vývojových stupňů. Z řečeného vyplývá způsob „putování duší“: od anděla k člověku (nebo dokonce se sestupem až ke zvířeti) a zase nazpět k andělu. V tomto „putování duší“ spočívá pro člověka možnost, aby přišel na tuto zemi jako člověk vícekrát. Světy jsou podrobeny vývojovým cyklům, to znamená, že ustavičně dochází k „pádu“ vysokých bytostí, a tím k vytváření nových světů. Zanikne-li materiální svět, bude po něm následovat další. Přitom neviditelný svět bude vždy existovat před světem viditelným. Origenes nazývá duši „něčím uprostřed mezi slabým tělem a duchem majícím vůli“ (De princ. II,8,4). Duch nebo „nús“ (řecky: nous) – někdy mluví Origenes také o „rozumu“ – je to nejvyšší v člověku. „Nús“ se podle Origena stává duší (psýché) při „pádu“. Za nedostatky světa jsou odpovědni tvorové, nikoli Stvořitel. I zvířata mají duši. I hvězdám je vdechnuta duše. Doslovné citáty z díla „De principiis“ jsou připojeny jako přílohy 1–13. Jedna věc je hodna povšimnutí: Rufinus se pokouší, jak již bylo podotknuto, uvést dílo „De principiis“ do tvaru, který nevyvolá vůči Origenovi podezření z kacířství. Dílo v Rufinově znění obsahuje některá místa, která poukazují na preexistenci, putování duší, reinkarnaci. Zdá se, že tato místa v r. 398 nevzbuzovala žádné pohoršení. Origenovy myšlenkové pochody ve svém celku byly ovšem pochopitelné jen vzdělancům.