Já otevřela bránu, tu dávno zapomenutou bránu do světa divů a kouzel, tu nádhernou bránu do země touhy a nadějí, tu bránu dlouho skrývanou, ten dar nám z nebe dán pro radost a touhy skryté -já otevřela nebe, co bránilo i tebe. Já tu stála opodál a hledala ten lásky dar, jenž tu dávno stál tak sám.

Nevrátím se zpět.
Já poslechnout už chtěla, když tu náhle včela, šeptla mi že včera pěšinkou vznášela se víla, co v rose zkoupala se celá a já jak chtěla včela, tančila jsem zcela s barevnými pramínky, s kouzel­ nými prstýnky, s duhovými kamínky, co zachránily vzpomínky. Já nalezla jsem svět co kouzelný měl dech.
To touha matky Země, mě to dítě nezvedené volala mě zpět, tu klíčem chtěla uzamknout tu touhu a spoutat mě v lůně znovu, moci odvléknout mě domů, tam kde pevná a příliš tvrdá je zem, kde mládí jde v plen, kde létat se nesmí ani když se setmí, kde příliš tvrdá je zem, ach netahej mě sem!
Tu náhle do oka mi pad ten lístek z opuště­ ných rán, ten smutek z osamělých ran.
Já šla hrát si s motýly, kteří tu dlouho nebyli, po duhových cestách tančila jsem ve snách -ten tanec duhový, tak vábivý i s motýly.
Já vešla hledíc s úžasem na tu krásnou snovou zem, to motýl ten posel hvězd mi do dlaní tu sed, já našla duhový ten květ.
Já touhu nemusela skrývat, já slyšela se říkat, to pravda hvězd, to slovo v srdci jest. Já otevřela bránu do kouzel jiter k ránu, já otevřela tu knihu knih, já našla zas svůj šťastný smích, hle to šalba barev duhových a zvonků zvonivých.
Tu náhle se láska smilovala nad touhou mou tak palčivou a pustila mě dál. Já pouta přetrha­ la, jež poutala mě, já vyletěla k nebi a se sluncem si šla hrát a objevila ten sad, kde hvězdy jako růže voní, kde korunou se zdobí a kde hlasy zvoní jak vílí zvonky, kde s obláčky se honit smíš, však to taky pochopíš.
Já toužila se dotknout větru, uchopit tu něžnou větu, tu touhu do svých dlaní dát, já toužila jen zajít dál, kam až to, že vítr vál.