Autoři přinášejí šokující informace o nemocech mocných mužů. Měl francouzský prezident v době své funkce rakovinu? Vládnul Ronald Reagan největší armádě světa s alzheimerem? Zemřel Klement Gottwald na devastující syfilis? Proč poradci prezidenta Zemana rychle rozpustili lékařské konzilium a úzkostlivě tají jeho lékařskou zprávu?

Jak zdraví mocných ovlivňuje jejich práci? Souvisí pevné zdraví s pevnými postoji? Dokáží politici ustát tlak, i když jim nohy podráží nemoc? A co se stane, když choroba ovládne tělo i mysl? Jaký vliv to může mít na naše osudy?

“Osobním lékařem Gottwalda se stal psychiatr Leo Haas, ale tento lékař se ukázal jako nevhodný, protože navrhl, aby byl prezident ze zdravotních důvodů zproštěn své funkce.” — PaedDr. Jaroslava Sladká

Tato kniha přináší příběhy politiků, kteří čelili zdravotním problémům. Ukazuje, jakým způsobem jejich neduhy ovlivňovaly schopnost řádně vykonávat úřad. Proč byla rakovina francouzského prezidenta nejstřeženějším státním tajemstvím? Může za komunistický puč v Československu mozková mrtvice? Je syfilida prokletím bolševických pohlavárů? Může být politik jen nadopovanou loutkou v rukách svých poradců?

Na stránkách knihy se pokusíme zodpovědět nejen tyto otázky. Nahlédneme do těl i hlav mocných, kteří ovlivňovali či ovlivňují dění ve světě i v Česku a společně se projdeme jejich chorobopisy, z nichž mnohé jsou dodnes tajné a veřejnost se s nimi nikdy neměla seznámit.

Chceme řešit i etické otázky: má veřejnost nezadatelné právo na informace o zdraví svých reprezentantů? Myslíme si, že ano! Měli by mít mocní kromě klasické medicíny k ruce a pomoci i odborníky z oblasti psychologie a psychiatrie? Rozhodně ano! Pokud by se čtenář této knihy ucházel o nové pracovní místo, musel by povinně absolvovat vstupní lékařskou prohlídku a teprve na základě jejího výsledku by získal zaměstnání. Ano, výsledek jeho vyšetření je důvěrný, přitom ale přímo ovlivní pacientovu šanci na další kariéru.

“Přehnaná sebedůvěra u politika vede k tomu, že nedbá rad, ztrácí kontakt s realitou, a tím i soudnost, a ponechává si výhradní právo k rozhodování.” — David Owen

Osoby ucházející se o veřejnou funkci by však žádná tajemství mít neměly. A přesto je opak pravdou! Důvod je prostý: nikdo nechce být veden člověkem, jehož kondice je pochybná či nedostatečná. Vůdce má sršet energií, ukazovat sílu, být rozhodný a vždy schopný nejvyššího nasazení. Volič nechce na „trůnu“ vetché starce, kteří na první pohled nestačí na svou funkci. A už vůbec by nechtěl politika trpícího pohlavními nemocemi, bojujícího s následky mozkové mrtvice či s důsledky vlastního nezřízeného životního stylu. Politik musí jít příkladem. I u lékaře.

O prezidentu Masarykovi je kupříkladu známo, že až do pozdního věku pravidelně cvičil, rád se nechal vidět a fotit při projížďkách na svém koni Hektorovi a jeho sošná postava vyvolávala dojem (a nikoliv mylný), že prezident má dost síly, aby zemi provedl zákruty historie. Jenže Masaryk do úřadu nastoupil už v důchodovém věku a ani jemu se nevyhnuly zdravotní neduhy spojené s nastupujícím stářím. Nakonec ho, protože byl soudný, přiměly k abdikaci, neboť nahlédl, že již nemá dost sil vést Československo.

Jak by se naše dějiny odvíjely, pokud by byl o deset let mladší a v době mnichovské krize byl stále v úřadu? Otázkou také je, proč se Masarykovi nástupci nedokáží řídit jeho příkladem.

Vždyť Masarykova nástupce Edvarda Beneše přivedlo jeho pracovní nasazení během 2. světové války až k mozkové mrtvici, a když se po válce vrátil domů, byl jen stínem prezidenta, který odcházel do exilu. Přesto ve funkci zůstal a jeho oslabená kondice se ukázala jako pramalá překážka rozpínavosti komunistických politiků. A nic na věci neměnilo, že v čele komunistů stál další vážně nemocný muž. Klement Gottwald byl nejen těžký alkoholik, ale také syfilitik, přičemž obě tyto nemoci přímo ovlivňují chování postižených. Gottwald zemřel relativně mladý, ale už jako troska.

“Typickým rysem Kennedyho případu, bylo využívání záměrně navzájem izolovaných specialistů, takže žádný lékař nemohl řídit veškerou jeho léčbu.“ — David Owen

I v zahraničí máme dostatek příkladů toho, kterak nemoc přímo ovlivňuje dějiny. Kupříkladu americký prezident J. F. Kennedy platil za vzor mládí, vitality a energie. Ve skutečnosti trpěl mnoha neduhy. V důsledku válčeného zranění byl sužován stálými bolestmi zad a taktéž trpěl tzv. Addisonovou chorobou, která postihuje nadledviny. V době jeho zvolení prezidentem ale veřejnost o těchto skutečnostech neměla žádné informace, a to přitom Kennedyho medikace přímo ovlivňovala jeho chování a schopnost čelit výzvám, které před něj historie postavila.

Dostatečně známý je případ francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, který čtrnáct let trpěl rakovinou prostaty, přičemž plných jedenáct (!) let byla tato nemoc tajena a to i přesto, že součástí jeho předvolebních slibů bylo pravidelné půlroční zveřejňování lékařských zpráv o jeho zdraví. Z Mitterrandovy rakoviny se stalo přísně střežené státní tajemství a takových tajemství je tato kniha plná.

“Duševní psychopat Edvard Beneš vedl Československo přímou cestou k únoru 1948. Lepšího slabocha si komunisté a moskevští stalinisté ani nemohli přát!” — Jan Berwid-Buquoy

Zdraví mocných by totiž sice mělo být pod drobnohledem, veřejnost ale nemá šanci dozvědět se podrobnosti, pokud politik řekne ne. Podporuje tím ovšem spekulace a důsledky mohou být ještě horší. Ví někdo, proč prezident Miloš Zeman náhle a bez relevantního vysvětlení rozpustil své lékařské koncilium? Kam „odešla“ jeho cukrovka? A odešla po jedné či po dvou nohách? Myslíme si, že i na informace o jeho zdravotním stavu má veřejnost právo, prezidentovo okolí je ovšem zjevně jiného názoru. A my se ptáme Proč?

Logicky se totiž ozývá obava, že se prezident stane loutkou v rukách svých poradců, kteří ovšem sledují své osobní a nikoliv zájmy státu a jeho občanů. V živé paměti ještě máme politiky, kteří na závěr svých životů „fungovali“ jen s pomocí silných medikamentů, které ovšem fatálně ovlivnily jejich psychickou kondici. Sovětský vůdce Leonid Brežněv či československý prezident Gustáv Husák museli být doslova nadrogováni, pokud se měli objevit byť jen před televizní kamerou. Tomuto stavu se lze vyhnout jen naprostou otevřeností.

“Ať se stane cokoli, nesmíte nic prozradit. Je to státní tajemství!” — Francois Mitterrand (o rakovině prostaty)

A ještě jeden okruh otázek a odpovědí v této knize naleznete: existuje něco jako nemoc mocných? Psychické narušení způsobené dlouhým pobytem ve funkci, jejíž součástí je (často neomezená) moc? I tady je odpověď kladná a my se pokusíme vysvětlit, jak funguje lidský mozek vystavený pokušení moci.

Už teď lze ale jednoznačně konstatovat několik základních faktů:

a) zdraví politiků je věcí veřejnou. Vzpomeňme si na zdravotní problémy prezidenta Havla. Všichni jsme mohli takřka v přímém přenosu sledovat chirurgické zákroky na jeho plicích či žaludku. Operatér MUDr. Pavel Pafko je díky tomu dodnes celebritou a o prezidentově zdraví jsme věděli takřka všechno. Tak proč tomu tak nyní není?

b) Omezení politického mandátu nemá jen demokratické důvody. Jde tu o doslova o zdraví a někdy život každého politika, neboť jeho povolání je pro lidský organismus náročné, až devastující. Každý volič by měl přihlédnout ke věku a zjevné kondici politika, který se uchází o jeho hlas, protože ten je mnohdy tím, co rozhodne o životě či smrti dotyčného. Zde tedy nastupuje i naše vlastní odpovědnost.

c) Porovnáme-li historická fakta s chorobopisy politiků, zjistíme, že spolu přímo souvisejí a naše osudy jsou mnohdy ovlivněny momentální politikovou kondicí. Jsme tedy rukojmími politikova zdraví? A není to jen další argument proti utajování zdravotního stavu mocných?

Autoři této knihy mají neskromnou ambici tento stav změnit. Zdraví máme jenom jedno a život taky. Tak proč ho vkládat do rukou lidem, kteří nemají sílu s nimi rozumně nakládat?