Kniha oceňovaného experimentálního psychologa a kognitivního vědce Stevena Pinkera pojednává o tom, jakým způsobem si lidé osvojují rodný či další jazyk a co to vůbec znamená. Svůj postoj zakládá na popularizaci revolučních myšlenek amerického filozofa Noama Chomského týkajících se jazyka jako vrozené schopnosti mozku a rozvíjí je kontroverzní tezí, že my jako lidský druh vlastníme evoluční mentální modul pro tuto schopnost. Jazyk je vrozený instinkt a všechny jazyky na světě prokazují známky jediné univerzální gramatiky jediného jazyka mysli, neboli vrozené „mentálštiny“. Na té děti zakládají učení se rodnému jazyku, což Pinker vysvětluje mnoha příklady z výzkumů, kdy se děti projevují znalostmi jazyka, které se nemohly naučit pouhým poslechem dospělých. Navíc sděluje svůj názor ohledně role vrozenosti a kultury, co myslí pojmem „univerzální lidé“, rozebírá význam termínů „hloubkové“ a „povrchové struktury“, postuluje svůj názor na instituce zabývající se hlídáním stavu a čistoty jazyka a jazykové znalce, odpovídá na nářky o zkaženosti a úpadku jazyka a obhajuje slang poukazem na jeho bohatost a expresivnost.