Kdo ale může vědět lépe než vy, vy samotní, kdy jste při pomáhání jiným lidem nejlepší a nejúspěšnější? Vyžaduje to pečlivé a nepřetržité zkoumání toho, co člověk s konkrétní osobou dělá. Žádní dva lidé nejsou přesně stejní. Žádná dvě psychoterapeutická sezení nemohou být přesně stejná. Každé psychoterapeutické setkání je jedinečným výtvorem, jedinečným uměleckým kouskem ve zrodu nového vědomí a identity sama sebe. Ať váš soucit a porozumění roste den ode dne s každým terapeutickým setkáním.
Může to být osamělý úkol, učit se, jak to dělat.
Objevte zkrátka svou vlastní." jsou důležitá pro psychoterapeuty z různých kultur, kteří se chtějí od Ericksona učit. Psychoterapeuti se musí učit prostřednictvím pokusu a omylu, jak může být jejich osobnost při pomáhání ostatním nejúspěšnější. To vyžaduje odvahu, vytrvalost a upřímnost každého psychoterapeuta.
Věřím, že tato slova "Nepokoušejte se použít techniku někoho jiného. …
… Objevte zkrátka svou vlastní."
"Důvěřujte svému nevědomí. Je to velmi úchvatný způsob žití, velmi úchvatný způsob dosahování věcí." a "Nepokoušejte se použít techniku někoho jiného.
Další Ericksonova moudrá slova:
Není to otázka času. Není to otázka teorie terapie. Je to tak, že se dotknete osobnosti tím, že řeknete správnou věc ve správnou chvíli."
Měli byste se pokusit objevit, jaké jejich pojetí sebe se chystá, že nastane…
Při práci s lidmi se je tedy snažíte nevkládat do svého pojetí, čím by měli být…
První závažnou věcí při práci s pacienty je uvědomit si, že každý z nich je jednotlivcem…
"Nepokouším se svou psychoterapii stavět jinak než neurčitým, obecným způsobem. A tím neurčitým, obecným způsobem ji staví pacient … v souladu se svými vlastními potřebami…
To zdůrazňoval svým studentům, přičemž doporučoval postoj zvýšené vnímavosti očištěný od nejrůzněji formulovaných předsudků." Erickson to uvádí takto:
"Erickson nemá žádnou stanovenou metodu," poznamenal Haley. "Pokud jeden postup nepůsobí, zkouší další, dokud nějaký nezačne účinkovat.
Takové vhledy byly pro Ericksonův přístup zásadní, ale nesnažil se o žádnou definitivní teorii, kterou by jako odkaz předal.
"Toto porozumění," napsal Rossi, "formovalo výchozí princip jeho pozdějšího zkoumání psychopatologie a také rozvíjení přirozených a zužitkovávajících přístupů v hypnoterapii."
Jeho zkoumání a mistrovské ovládání hypnózy ho naučilo, že změněné duševní stavy a trans jsou velkou součástí každodenního fungování.
Objevil, že většina "pravidel" života předepisující lidská omezení jsou nějaká přesvědčení, nikoli fakta.
Erickson řekl: "Nemoci, ať již psychogenní, nebo organické, stojí na určitých vzorcích nějakého typu. Narušení takového vzorce může být nejlepší terapeutickou intervencí a často velmi málo záleží na tom, jak malé narušení je, pokud je uvedeno dostatečně brzy."
Když jste byl Ericksonovým klientem, cítil jste zkrátka, že se na vás dokonale soustředí." Erickson strávil půlstoletí tím, že rozvíjel ohromně jemnou terapii, založenou na rozpoznávání mnohoúrovňových komunikačních vzorců, která byla naprosto v rozporu s převažujícími terapiemi jeho doby.
Zeig dodává: "To, co bylo na Ericksonovi tak působivé, byl čas a energie, kterou byl ochoten vynaložit. Jakmile někoho přijal jako pacienta, udělal by doslova cokoli, co by jen mohl, aby tomu člověku pomohl.
Přesto, jak řekl Haley, "ten muž pracoval deset hodin denně, prováděl terapii šest nebo sedm dní v týdnu… Každý víkend buď vídal pacienty, nebo učil."
Když se pokoušel tvarovat pružnost a jemné verbální metody, jejichž rozvíjením strávil celý život, dělal to s částečně ochrnutými rty i jazykem.
Možná to bylo kvůli tomu, že Ericksonův tělesný stav vyžadoval naprostou soustředěnost všech jeho schopností. Dyslektický, s neschopností rozeznávat tóny, barvoslepý, se sklonem k závrati a dezorientaci, postižený v sedmnácti a znovu v jednapadesáti letech obrnou strávil posledních třináct let svého života (období, kdy se s ním poprvé setkali jeho mnozí dobře známí žáci) bolestně upoutaný na invalidní vozík.
Vytrvale pracoval, vytrvale byl Miltonem Ericksonem, který vyžadoval nejhlubší zkušenost, jakou mohl mít, s kýmkoli, kdo u něho seděl. V tomto smyslu byl neustále hypnotizujícím, neustále terapeutickým, neustále vyučujícím."
Obraz Ericksona, který se v oboru vyvinul, líčí terapeutického mága majícího ohromnou osobní sílu. "Nebyl typem člověka, s kterým byste se jen tak posadili a povídali si," vzpomíná Jeffrey Zeig.
"Neuběhne ani jeden den, abych ve své práci nepoužil něco, co jsem se od Ericksona naučil. Přesto jeho základní myšlenky chápu jen částečně."
Krátce po Ericksonově smrti pronesl jeho žák Jay Haley, který se u něj dvacet let učil, tato slova:
"Navzdory všemu, co bylo o Miltonu Ericksonovi napsáno, a navzdory vytrvalému úsilí mnohých pochopit, co v terapii dělal a proč to tak pozoruhodně dobře fungovalo, obklopuje i v současnosti jeho práci duch tajemna.
V psychoterapii se Milton H. Erickson řadí mezi "top ten". Stručný Ericksonův portrét, který zde nabízím, jsem napsal po uplynutí jedné generace od jeho smrti.
V nedávném průzkumu časopisu The Psychotherapy Networker (březen 2006) byl Erickson nazván jedním z nejvlivnějších psychoterapeutů všech dob.
Erickson rozvinul nový, otevřený a velmi flexibilní přístup, jak pomáhat lidem řešit jejich vlastní problémy jejich vlastním způsobem.
Z nového překladu této významné knihy, která vysvětluje terapeutickou hypnózu průkopnického amerického génia Miltona H. Ericksona, M.D., (1901-1980) mám velkou radost.
Předmluva Ernesta L. Rossiho k českému překladu Hypnotické psychoterapie: