Soubor čtyř nejvýznamnějších spisů proslulého opata kláštera Daitokudži a představitele zenové sekty Rinzai z počátku 17.stol., jež adresoval přátelům samurajům a mistrům šermu ve snaze uvést v soulad učení zenu a kendó.

/> Kniha přibližuje osobnost tohoto význačného básníka, malíře, kaligrafa, znalce čajového obřadu a přítele a žáka legendárního mistra šermu Mijamoto Musašiho, a zároveň i společnost, ze které vyšel, a na jejíž formování se sám podílel.

Takuanův život se uzavřel ve věku 73 let, dvanáctého měsíce 1645 v Tokaidži v šinagawě. Těsně před smrtí řekl svým žákům: "Až zemřu, pohřběte mé tělo na hoře za klášterem, přikryjte je zemí a jděte domů. Nečtěte sútry a nekonejte žádné obřady. Neberte dary ani od mnichů ani od ostatních a chovejte se tak jako doposud." Když ležel na smrtelném loži, naléhali na něj žáci, aby jim poskytl poslední pokyny. Takuan uchopil do ruky štětec a napsal jím znak pro "sen" (jume). Poté upustil štětec - a skonal.
"Jsem jako cvičená opice, vláčená na špagátě", stěžuje si v dopise Koidemu Jošihide. Jak velice musel být tedy Takuan šťastný, když 28.dne třetího měsíce 1641 byly jeho požadavky beze zbytku splněny. Tvrdí se, že Iemicu poznamenal: "Takuan by měl být spokojen, neboť věci jsou uspořádány tak, jak bylo jeho přáním." Takuan ani nemohl být nespokojen; vždyť předpisy, vnucené chrámu Daitokudži, byly jeho největším břemenem, které vláčel ve své duši od svých šestatřiceti let.
Iemicuova přízeň a náklonnost vůči Takuanovi s léty narůstala. V roce 1638 projevil šógun přání dát vystavět pro Takuana chrám, jenž by nesl název Tokaidži. Iemicu si přál zbudovat jakousi obdobu Sudenova sídla v Edu, Končiinu. Takuan, obávaje se, že by měl být takto připoután k Edu, rozhodně a opakovaně odmítal, ale nakonec se nechal přesvědčit, že by mohlo být ku prospěchu Daitokudži i Dharmy, kdyby do Eda přesídlil. Pro Takuana byla značná podpora ze strany šóguna a dalších vysoce postavených pánů spojena zároveň i s narůstajícím pocitem trápení. Důsledkem jeho současného postavení bylo, že se přespříliš vzdaloval od ideálu kněze chrámu Daitokudži - Daito Kokušiho, žijícího životem žebráka pod kjótským mostem Gódžo, nebo Tetto Gikóa. Zdá se být skutečnou ironií osudu, že Takuan - člověk, opovrhující slávou a pochlebováním moci - vykročil po téže cestě jako prohnaný Suden. Nutno ovšem podotknout, že ať již Takuan podnikal cokoliv, při každém svém kroku měl na mysli jenom prospěch Daitokudži, usilujíce se vydobýt pro něj nazpět jeho císařská privilegia; a toto vědomí mu tedy alespoň trochu pomáhalo zmírnit jeho muka.
Iemicuův vztah k Takuanovi byl na tehdejší dobu zcela výjimečný. Takuan popisuje detaily svého života v dopisech přátelům jako byl Koide Jošihide. Živým popisem je jeho list devíti přátelům, jenž poslal do Sukjódži v roce 1637: Jednou jsem byl pozván na představení divadla nó na druhém nádvoří zámku, kam neměl přístup nikdo kromě nejbližších rádců. Když hra skončila, byl jsem pozván shlédnout taneční vystoupení. Poté za mnou přišel vrchní rádce Macudaira Nobucuna a vyřídil mi Iemicuovu žádost, abych se s ním zúčastnil bohoslužby v Tošodu - mezi hlavním a druhým nádvořím - během přestávky mezi představeními kjógen. Doprovodil mne tam Nobucuna. Navečer jsem byl pozván do vnitřního paláce a strávil jsem tam několik hodin, diskutujíce až do desáté hodiny večerní se šógunem o nejrozličnějších věcech. Během rozhovoru jsem seděl u ohřívadla, na vyvýšeném pódiu na konci síně, ani ne dvě stopy od šógunových kolen! V takovéto těsné blízkosti jsme seděli více než dvě hodiny; kromě nás nebyl rozhovoru nikdo přítomen. Když jsem se pak po desáté hodině vracel do Jagjúovy rezidence, doprovázel mne Nakane Heidžuro. Ani kdybych byl provinčním pánem, nemohlo by o mne býti lépe pečováno...
Důvodem Iemicuova pozvání Takuana bylo, že jej chtěl jmenovat svým rádcem v náboženských otázkách, neboť Suden mezitím zemřel a Tenkai byl již příliš stár. "šógun si přál mít po svém boku někoho, s kým by mohl projednávat otázky správy chrámů", píše Takuan, maje nepochybně na mysli, že Iemicu potřebuje úředníka, jenž by pomohl šógunátu ovládat chrámy. Pozváním Takuana do Eda byl pověřen Jagjú Munenori (1571-1646), šógunův mistr šermu, jenž prohlašoval, že pronikl do nejhlubších tajemství šermířského umění díky Takuanovu zenovému učení. Je známo, že jejich přátelství začalo během Takuanova tříletého pobytu v Edu po jeho návratu z vyhnanství na severu. Pro Jagjúa sepsal Takuan své proslulé dílo Fudóči kenmjóroku (Tajuplný záznam o meči nehybné moudrosti).
Jeho omilostnění bylo součástí všeobecné amnestie, následující po smrti Hidetady. Tenkaiovo úsilí o zastupování Takuanových zájmů nepochybně přispělo k jeho propuštění, avšak teprve v roce 1634 se mohl Takuan se svými druhy vrátit, po šesti letech odloučení, zpět do Kjóta. Krátce poté, co se mohl radostně navrátit mezi zenové kněze, odchází zpět do Eda, vyslechnuv naléhavého pozvání od nového šóguna - Tokugawy Iemicua. Po boku šógunově
Musaši je již sešlý, Edo ohavné.
Je-li to přáním úřadů, Takuan půjde;
Po smrti šóguna byl Takuan v roce 1632 omilostněn a odcestoval do Eda. Při té příležitosti složil satirickou báseň:
mezi borovicemi v Akója.
stále vidím měsíc
do vyhnanství,
Ačkoliv nevinen, byl jsem poslán
Skutečnost jeho tříletého vyhnanství, během něhož - jak se zdá - nebyl ničím omezován ve své činnosti, nepotvrzuje hořkost básně, již napsal o svém vytouženém návratu:
Přidělili mi domek s obytným pokojem velikosti šesti rohoží, přijímacím pokojem, spíží a jizbou pro sluhu. Podél celého obvodu je dvojitá stěna, chránící mne před venkovním chladem. Lázeň i záchod jsou postaveny tak, že jsou chráněny před větrem. Pod mým lůžkem je rozprostřena velká jelení kožešina, takže ani odspodu neproniká chlad. To vše je výsledkem péče pána. Jídla dostávám, co hrdlo ráčí. Žena našeho pána mi taktéž poslala teplý plášť. Pokud pán odjíždí v úřední věci do Eda, vždy přikáže svému služebnictvu dbáti mých potřeb. Všichni od starších úředníků dolů se o mne starají, jako kdybych byl pánovým dědečkem.
Pociťoval, že vládnoucí kruhy z Eda jej potrestaly nespravedlivě, a můžeme předpokládat, že se snažil zbavit zrádného pocitu neklidu úsilím přesvědčit sebe samého o správnosti vlastního počínání. Jeho život v exilu se zásadně odlišoval od jeho představ o vyhnanství; trávil své dny spíše v pohodě, než v bídě a strastech, jak očekával. Bylo tomu tak především díky neobyčejné dobrosrdečnosti Toki Jorijukiho, do jehož péče byl svěřen. Svůj život v Kaminojamě popisuje Takuan i ve svém dopise, jenž poslal svému bratrovi Akibovi Hanbei na Nový rok 1630:
Nedávno jsem vyjádřil své mínění o duchovních záležitostech, a jelikož bylo odlišné od představy šógunátu, byl jsem poslán do vyhnanství do provincie Dewa. Je to záležitost, o níž budou zajisté diskutovat dvě nebo tři generace. Budu spokojen, pokud pověst (aféry) přetrvá až do příštího života. Jakmile není mysl zahalena iluzí, utrpení těla ztrácí na významu. Nestojím o tělesné pohodlí za cenu ponižujících činů.
Jak bylo již řečeno, Takuan a jeho společníci byli 25. (případně 27.) července 1629 vypovězeni do vyhnanství. Takuan cestoval společně s Gjókušicuem, ale jejich cesty se rozdělily čtvrtého dne u Otawary v šimocuke (prefektura Točigi). Slíbili si však, že se znovu setkají; vyměnili si čajové šálky a složili při té příležitosti básně. Takuan dorazil do Kaminojamy patnáctého dne osmého měsíce, a vzápětí sděluje své duševní pocity v dopise Hori Naojorimu:
Vyhnanství
Ve zdůvodnění rozhodnutí šógunátu o potrestání Takuana se praví: "Kdysi, když pán Iejasu sestavoval předpisy (regule) pro Daitokudži, pozval si tři vážené kněze - Tenšukua, šógakua a Gjókušica - aby jej navštívili a sdělili mu své názory. Jejich přípravě bylo věnováno několik měsíců pečlivé práce, a teprve poté byly přijaty. Vzhledem k tomu, že Takuan se v té době nezdržoval v Daitokudži, snaží se nyní znesvětit a zpochybnit předpisy, což se rovná ignorování zákonů a vlády, a samolibě předkládá své vlastní názory, často zcela nevybíravým způsobem." V souvislosti s touto aférou abdikuje i císař Gomizuno.
Gjókušicu byl odeslán do vyhnanství do Akadate v Mucu (prefektura Fukušima), pod dohled Naito Nobuterua. Zároveň byli odstraněni ze svých funkcí všichni opati, kteří byli ordinováni bez schválení šógunátu po r.1615. Pouze Kogecu se směl vrátit do Kjóta, neboť jeho provinění nebylo shledáno natolik závažným, aby musel být potrestán. V téže době se museli odebrat do vyhnanství i dva kněží z Mjóšindži, Tógen a Tanden.
25.dne sedmého měsíce byl Takuan vypovězen do exilu v Kaminojamě v provincii Dewa (dnešní prefektura Jamagata), kde byl svěřen pod dohled Toki Jorijukiho.
Takuanův dopis vyvolal hněv šógunátu. Suden si poznamenal do deníku: "Je to zcela proti přání šógunátu". Druhého měsíce roku 1629 šógunát předvolal tři signatáře dopisu do Eda, aby jim sdělil odpověď na jejich stížnost. Mezi úředníky šógunátu, pověřenými rozhodnutím v této záležitosti, byl Suden, Tenkai a Todo Takatora (1556-1630). Suden požadoval přísný trest, kdežto Tenkai prosazoval mírnější rozsudek.
Stejně tak nereálný je i požadavek třicetiletého výcviku. Pokud duchovní začne praktikovat Zen v patnácti či šestnácti letech a cvičí pod vedením mistra třicet let, potřeboval by navíc přinejmenším ještě dalších pět let na to, aby mohl být uveden do funkce opata. Dále, pokud bychom akceptovali nutnost předchozího třicetiletého výcviku, pak lze předpokládat, že dotyčný mistr by zřejmě zemřel ještě dříve, než by mu mohl předat učení (učinit jej svým nástupcem, dědicem Dharmy), a kde by pak byl buddhismus?
Například výraz "1700 kóanů" nelze podle něj chápat jako vyjádření přesného počtu kóanů, nýbrž jako počet biografií - příběhů ze života - zenových mistrů, obsažených ve sbírce Ťing-te čchuan-teng-lu, čínském spisu z roku 1004. Proto je podivné věnovat jejich osvojení třicet let. Například Daito Kokuši, zakladatel Daitokudži, ovládal 180 kóanů a Tetto Giko (1295-1369), jeho nástupce, jich ovládal 88; přesto oba dva dosáhli nesporně velkého osvícení.
Výrazy "třicetiletý zenový výcvik" a "ovládání 1700 kóanů", byly, píše Takuan, jen frázemi, použitými panem Iejasu k označení praxe ve všeobecnosti, a naznačujícími jeho touhu, že by kandidáti na post opata měli míti za sebou přísnou zenovou průpravu. Z toho vyplývá, že tvůrce oněch pravidel (t.j. Suden) nebyl obeznámen s podstatou Zenu. Takuan poukazuje na systematickou irracionalitu, nesmyslnost předpisů.
Dopis napsal sám Takuan, spolupodepsali jej Gjókušicu a Kogecu Sógan (1574-1643), a poté byl odeslán šógunátu v Edu prostřednictvím místodržícího v Kjótu v roce 1628. Ve svém dopise vyvrací Takuan obvinění šógunátu a bod po bodu poukazuje na nesmyslnost předpisů pro Daitokudži z r.1615. Stížnost je psána neformálním smíšeným stylem, čínskými znaky a japonskými fonetickými symboly namísto čisté, oficiální čínštiny. Zvláštní důraz je zde kladen na rozbor druhého článku regule.
Aféra purpurového roucha
Nicméně, přes veškerá příkoří a těžkosti, neopustil Takuan nikdy zcela svět. I z povzdálí sledoval pozorně, co se odehrává v Daitokudži, a byl ohromen, když se v r.1626 doslechl, že šógunát pokáral Daitokudži a Mjóšindži kvůli zanedbávání nařízení z r.1615. Začátkem následujícího roku se vydal z Tadžimy do Daitokudži, a zde doporučil císaři Gomizunovi, aby Dharmový dědic Gjókušicu šohaku (1572-1641) byl ustanoven novým představeným Daitokudži. Zanedlouho však vydal představitel šógunátu v Kjótu (šošidai) Itakura šigemune (1586-1656) výnos, obsahující přísné pokárání: "Udělení žlutého nebo purpurového roucha a propůjčení titulu seido (oboje symbolizuje hodnost opata) v Gozanských chrámech jiným, než šógunem, je platné jen za předpokladu, že k němu došlo před obdobím Genna (t.j. před vznikem předpisů z r. 1615!)." To byla hořká číše pro Daitokudži i Mjóšindži, pokračující nadále v uvádění svých opatů do funkce podle císařského ediktu i po vydání předpisů z roku 1615. Znamenalo to, že všechna jmenování opatů po roce 1615 jsou vlastně neplatná.
Ztotožnil se s čínským exilovým státníkem a básníkem Čchü Jüanem ze státu Čchu, jenž se v zoufalství vrhl do proudu řeky Mi-luo. Takuan zde strávil sedm let. Žil v Toenkenu až do svých 54 let. Během této doby se prohloubilo jeho přátelství s pánem hradu Izuši, Koide Jošihidem. Tehdy napsal i své dílo Riki sabecuron (Konflikt mezi vírou a rozumem).
Takuan musel mít velmi kritický postoj k těmto výhradám, ale v tom čase nepobýval v Daitokudži, nýbrž v Osace, kde dohlížel na rekonstrukci Nanšudži, zničeného požárem při dobývání osackého hradu v roce 1615. V roce 1620 se vrací do Sukjódži, nedaleko svého rodiště, a buduje poblíž nevelké obydlí, jež nazval Toenken. Znechucen, uchyluje se do ústraní, aby unikl úzkostným obavám, obklopujícím Daitokudži zásluhou Sudenovy politiky a zasahování šógunátu.
Tvrdost podmínek pro jmenování opata, nevyskytujících se v Gozanských předpisech, je jednoznačně dílem Sudena, usilujícího se vydobýt si od císaře privilegium schvalovat opaty Mjóšindži a Daitokudži, a dostat je tak pod kontrolou šógunátu. Pokud by měly být tyto regule do písmene splněny, bylo by takřka vyloučeno akceptování kteréhokoliv kandidáta na post opata. šestatřicetiletý Takuan by byl automaticky vyloučen, stejně jako každý jiný kandidát jeho věku.
Předpisy pro Daitokudži obsahovaly šest ustanovení. Článek 2 pravil: "Hlavním knězem (opatem) se může státi ten, kdo se podrobil třicetiletému zenovému výcviku pod vedením význačného mistra; kdo ovládá 1700 kóanů; kdo navštívil všechny vysoce postavené duchovní, aby si od nich vyžádal instrukcí; kdo je způsobilý řídit duchovní i světské záležitosti; a jehož jméno bylo schváleno šógunátem".
Jako součást své politiky reorganizace státu v jednoduchý politický systém formuloval šógunát plán, jak usměrnit náboženství, vytvářejíce feudální hierarchii uvnitř buddhistických sekt a převádějíce veškerou kontrolu nad jejich organizací do svých vlastních ruku. V průběhu patnácti let, mezi r.1601 - kdy byly vydány první výnosy šógunátu pro kláštery sekty Šngon na hoře Kója - a r.1616, kdy byly vydány předpisy pro Ničirenovo sídlo Kuondži na hoře Minobu, ocitly se buddhistické sekty pod naprostou kontrolou vlády. Většina ze zhruba jednoho sta nařízení, výnosů pro kláštery a chrámy, byla dílem Išina Sudena (1569-1633), představeného Nansendži, jenž v r.1608 vystřídal Saišóa Šótaie ze Šokokudži (1548-1607) ve funkci diplomatického poradce Tokugawy Iejasua. Společně s dalším buddhistickým duchovním, Nankobo Tenkaiem (+ 1643), měl Suden velký vliv v nejvyšších kruzích šógunátu. Jeho sféra vlivu sahala od náboženské politiky až po diplomatickou korespondenci.
Takuanova vzpoura
V téže době počal Takuan pracovat na chronologické biografii Daito Kokušiho, zakladatele Daitokudži. Daito strávil dvacet let svého života jako žebrák, přebývající pod kjótským mostem Gódžó. Namísto patolízalství před vrchností a vystavování se na odiv společnosti zasvětil svůj život přísné praxi. V průběhu svých prací musel Takuan dojít poznání, že tradiční duch Daitokudži se opětovně promítá do jeho mysli.
v hlavním městě.
ani já nebudu moci setrvat
skrze rudý prach strastí světa,
Jako bílý racek nemůže letět
(do Nanšudži).
Zítra vyrazím na Jižní moře
To je příliš mnoho.
Obydlí ve ctihodném Daitokudži,
Jaro v hlavním městě,
táhnoucími oblaky a proudící vodou:
Vždy jsem byl potulným mnichem,
V době jeho ustanovení do čela Daitokudži a Mjóšindži byly tyto jedinými zenovými chrámy s privilegiem císařského domu. Pro zenové kněze bylo nejvyšší ambicí stát se představeným jejich hlavního chrámu. Avšak Takuan rezignoval již po několika dnech na vykonávání své funkce a uchýlil se nazpět do Sakai, do chrámu Nanšudži. Při této příležitosti složil následující báseň:
V roce 1609, ve věku 36 let, byl Takuan požádán Gjókuho Šósoem, aby se ujal funkce představeného Daitokudži, do níž byl poté uveden výnosem císaře Gojozeie (1586-611).
Po Monsaiově smrti v roce 1603 se Takuan, ve věku jednatřiceti let, připojil k Itto Šótekimu a strávil u něj jeden rok, věnujíc se pod jeho vedením meditační praxi. V roce 1604 dosáhl osvícení a obdržel od svého mistra osvědčení o odevzdání Dharmy, a zároveň s ním i své nové jméno - Takuan. Stal se jediným Ittovým následovníkem, dědicem Dharmy.
Když se zhroutil šógunát Ašikagů, velké chrámy Gozanu přišly o jejich patronát, což se projevilo i ztrátou někdejšího bohatství. Vedení školy Rinzai se postupem času dostalo pod kontrolu chrámů, náležejících k linii Daio (Nampo Džomin, 1235-1308), především pak Daitokudži a Mjóšindži. Během období Muromači (1336-1573) byla linie Daio ovlivňována duchem Daitó Kokušiho (Šuhó Mjóčo, 1282-1337), zakladatele chrámu Daitokudži. Jeho duchovní odmítali podlézání moci a prosazovali přísnou formu zenové praxe, což jim dodávalo prestiže a úcty. Takový byl duch zenu Daitokudži, jímž bylo prodchnuto idealistické srdce mladého Takuana.
Takuan se narodil jako syn samuraje Akiba Cunanoriho z Izuši v provincii Tadžima (nyní prefektura Hjógo) v roce 1573, jenž byl ve znamení zániku šógunátu Ašikaga poté, co Oda Nobunaga vypudil posledního šogúna Jošiakiho (1537-97) z Kjóta. Nobunagův vstup na jeviště historie učinil přítrž občanské válce, trvající více než sto let. Rok Takuanova narození byl tudíž rokem, kdy v Japonsku skončil středověk, a on sám přišel na svět jako člověk nové doby.
Z knihy:
Čistý zvuk klenotů
Příběh o meči Taia
Tajuplný záznam o nehybné moudrosti
Kendó a zendó
Předmluva


Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku