V prvním svazku dvoudílných Sociálních dějin nevědomí se autor zamýšlí nad skutečností, že vedle neurózy, kterou trpí ve svém osobním životě řada našich současníků, je to i sama společnost, která vykazuje ve své struktuře a svých vnějších projevech nepochybné známky hluboké neurózy a která jednotlivé neurotiky v masovém měřítku produkuje. Právě léčení této sociální neurózy, do níž jsme zapleteni všichni, pokládá autor za nejpřednější úkol psychoanalýzy a své dílo koncipuje jako základní příspěvek k takzvané psychoanalytické sociologii. V Archeologii mysli se zabývá dětstvím lidské společnosti a zkoumá základní poznatky archeologie od samých počátků po objevení písemných dokladů a interpretuje je z pohledu psychoanalytické teorie. Ukazuje, co nám nálezy mohou naznačit o člověku, jeho mýtech a víře, konceptech světa, rodinné a sociální struktuře.