Mandaly jsou živou formou abstraktního ornamentu, která je sice dnes na hony vzdálena původní symbolice a účinu buddhistických děl, ale žije si svým novým uměleckým životem.
Za buddhistického období vznikly celé stovky mandal od meditačních, kosmologických po léčivé a dodávající zvláštní duševní síly. V křesťanském období se setkáváme s podobnými obrazci s Kristem namísto Buddhou či horou bohů Méru uprostřed kopule chrámu.
Převod védského obětiště do mahájánového buddhismu nejlépedokumentuje mandala velkého času, Kálačakra mandala mudrce Asangy.
Tyto a mnohé jiné parametry sloužily za podklad védského božiště, předlohz mandaly. Do základů božiště se vkládaly obřadní předměty a z toho za buddhismu povstal obyčej mandaly jako stavby dágoby, která ukryvá zářiče drahokamů, ochrany bohů před zlymi silami.
Rok, dny a noci se opakují (Šatapathabráhmana) a proto kruh je země a čtverec nebe. Čtverec ohraničovaly body rovnodenností a slunovratů. Jedna polovina roku náležela bohům, druhá předkům.
Později se za védské civilizace rozvinul model vesmíru jako času vetknutého do oběiště (védi) a védský obětní rok byl svázán paleoastronomickými obřady.
Půdorysy svatyně ohně jsou čtvercové se čtyřmi klasickými branami dle modelu jantry.
Puruša byl dle Rgvédu rozdělen na díly a z nich vznikli bohové, lidé a světy, kasty indické společnosti. Nejstaší půdorysy mandaly objevili archeologové v středoasijské kultuře BMAC,před 4000 lety (Daschli).
Mandala znamená manušja anda,kruhová záře kolem člověka a okolo mýtického vesmírného obra puruši.
Proto jsou brány často "střeženy" hrozitánsky vyhlížejícími strážci (jmenují se vighnánatakové, přičemž vigná je překážka, tedy ničitelé překážek), kteří nás chrání jak před zlými a nečistými silami zevnitř, ale také před zlými silami v místě, kde konáme rituál mandaly.
Čtyři brány otevírající se do čtyřech hlavních světových stran (vzpomeňte si na doporučení spát v ose sever-jih, hlavou k severu), směřují ke všemu, co leží mimo naše vědomí, k tomu, co je mimo naši kontrolu, v temnotě, co je ale dosažitelné pomocí různých symbolických hrozných postav - démonů.
Mandala je vytvářena obvykle při příležitosti nějaké slavnosti či obřadu a její forma se řídí smyslem a významem příležitosti, ke které je vytvářena. Tvůrce na jejím povrchu vyjadřuje geometrickými obrazci a pro zasvěcené srozumitelnými symboly svoje vidění světa, přírodních sil, koloběhu života, astrologických znamení, božstev i svoje nejniternější náboženské vyznání. Při ukončení slavnosti nebo obřadu, pro který byla mandala vytvořena, je tato veřejně smetena a vržena do řeky, nebo rozprášena po větru.
Obrazy se vytvářejí z obarveného písku, rýžové mouky či jiného sypkého materiálu. Jejich tvorba vyžaduje velkou pečlivost a trpělivost, čímž představuje určitý rituál.
V nejširším smyslu jsou mandaly diagramy, které ukazují, jak se chaos stává harmonickou formou. Nejstarší obrazce tohoto druhu se vyskytují už v paleolitu. Dá se také najít v půdorysu staveb ze starého Egyptu, Babylónu a Jávy.
Existují různé druhy mandal - očišťující, posilující určité vlastnosti či jednotlivé oblasti lidského života.
Mandala (sanskrt: मण्डल kolo, oblouk) je harmonické spojení kruhu a čtverce, kde kolo je symbolem nebe, transcedence, vnějších sil a nekonečna, kdežto čtverec představuje vnitřní síly, to, co je spojené s člověkem a zemí. Oba obrazce spojuje centrální bod, který je zároveň počátkem i koncem celého systému.