Násilí je v tomto kontextu umožněno především odlidštěním protivníka, který je degradován na podčlověka, barbara, kořist či prostě nepřítele, jenž ohrožuje naše hodnoty a představy o uspořádání světa.
Moc má zabránit situaci bezmoci, pachatelem se stává člověk, jenž se nechce za žádnou cenu opět dostat do pozice oběti.
Mnohem častěji jde o obranu či dokonce o útok v zájmu zachování duševní rovnováhy, např. sebevědomí a potřeby dát svému životu nějaký smysl, což bývá zneužíváno různými ideologiemi.
Přitom zdaleka nejde jen o vystupňování násilných tendencí.
zda je člověk dobrý či zlý, odkud se bere jeho nenávist, co vyvolává pocity agrese a za jakých podmínek vyúsťují do mezilidských vztahů a chování.
Ve středu jeho zájmu je zkoumání lidské podstaty, zde pak kontroverzního názoru na to,
Těmito a jinými otázkami se zabývá kniha lékaře a filosofa Jana Poněšického, psychoanalytika, který čerpá jak z vlastních niterných prožitků, tak ze zkušeností z psychoterapeutické praxe.
Neznamená teprve násilí - ve srovnání s férovým bojem - újmu na druhém, poškození jeho života, znemožnění přirozeného a svobodného vývoje?
Je nutná destrukce starého, aby vzniklo místo pro to nové?
Musí mít agrese vždy za následek něco negativního?
Existuje i konstruktivní agrese ve službách života či obrany lidských práv?
Jak se liší agrese od násilí?