Je to člověk víry, stejně jako člověk činu, jenž velmi dobře ví, že je někdy třeba zapřít sám sebe, až na hranu sebeobětování.
Šmahelův Hus tedy není intelektuál, jenž by svévolně manipuloval davem.
Soudcem mu však není pouze Bůh, nýbrž i jeho vlastní svědomí, stejně jako pocit zodpovědnosti vůči těm, k nimž mluví a kdo mu naslouchají.
Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve jeho doby však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu.
Zároveň je však reformátorem, který nahlíží vše, co čte, kritickým duchem univerzitního mistra.
Mužem vzorů a ideálů, zosobněných biblickým životem a ostře uvažujícím Wyclifem.
Šmahelův Hus je mužem pochybností, mužem hledáním pravých cest.
v mnohém předstihl svoji dobu, je knihou o společenské imaginaci v čase krize víry a nahromaděného společenského přetlaku.
Svižným způsobem napsaný životopis českého reformátora (můžeme ho číst i jako pendant ke Šmahelovu životopisu Jeronýma Pražského), jenž, ač ponořen ve středověku,
Ve skutečnosti tomu tak ale není.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Šmahelův návrat k Janu Husovi (a ke kořenům revoluce) je paradoxem.
Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378 (2006) a v monografii Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku (2012).
Jeho hledání nových badatelských přístupů se nejvýrazněji projevilo ve skvostné a nápadité knize
V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury.
Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu.
František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům.