Cesty mezi světy - internetové knihkupectví

Cesty mezi světy

KNIHY PRO VÁS SHÁNÍME, VYKUPUJEME A ZASÍLÁME KAMKOLIV

Přihlášení - Registrace

Pozoruhodné knihy Dárkové předměty Obchodní podmínky Kontakt


Mahámudra prázdnota cesta k poznání skutečnosti

Mahámudra prázdnota cesta k poznání skutečnosti
Cesta k poznání skutečnosti

Jak již bylo řečeno, pojem mahámudrá znamená v tradici súter prázdnotu a pouze pochopením této prázdnoty vzniká možnost osvobodit se od koloběhu existencí.

Dokud ji však nepoznáme, bude bez ustání pokračovat koloběh zrození a smrtí, bolesti a zklamání. Nahlédnutí do prázdnoty je proto nazýváno "branou osvobození".

Poznáním prázdnoty získáme veškeré dobré vlastnosti buddhů a arhatů, její nerozpoznání je podstatou veškeré nesvobody a utrpení.

Sútry - výklad přednášek, které pronesl Buddha o prázdnotě - jsou známy jako "podstata -- esence přednášek".

Ačkoliv Buddhova nauka zahrnuje různé aspekty, jako jsou pomíjivost, soucítění, dobro, probuzená mysl apod., cílem všech jeho poučení vždy bylo vést žáky k pochopení prázdnoty.

Zkoumáme-li pečlivě Buddhovo učení, zjistíme, že vše bylo zaměřeno k tomu, připravit cestu k poznání mahámudry. V Šántidévově Bódhisattvačarjávatáře nacházíme tato slavná slova:

"Všechna tato cvičení učí Mocný výhradně kvůli šíření moudrosti."

Cvičeními, na která se Šántidéva odvolává, byla: dovršení morálky, trpělivosti, dávání, nadšená vytrvalost a koncentrace jakož i pochopení čtyř vznešených pravd. O nich pravil, že je Buddha učil jen proto, aby bylo pěstováno poznání prázdnoty. Mohli bychom se ptát, co má cvičení dávání a morálky společného s chápáním prázdnoty.

Jak nás něco takového může přivést k poznání?

Prostřednictvím nauky o probuzené mysli, čtyřech vznešených pravdách atd. si v sobě budujeme mocný podklad blahodárných otisků, které slouží jako nutný předpoklad poznání prázdnoty.

Protože poznání mahámudry nespadne z nebe, praví Buddha, že pouze ti, již nahromadili dostatek zásluh, se mohou v meditaci o prázdnotě alespoň přiblížit vyhlídce na úspěch.

Uvažujeme-li ještě předtím, než přistoupíme k meditaci o prázdnotě, o zákonu příčiny a následku, pomůže nám to vyvarovat se extrémního nihilismu.

Považujeme-li tuto kontemplaci za vedlejší a začneme-li hned se zkoumáním prázdnoty, může se stát, že budeme nesprávně nahlížet na skutečnost, že věci jsou prázdné, a vyvodíme z toho špatný závěr o jejich naprosté neexistenci.

Toto nihilistické stanovisko má pustošivé intelektuální a morální důsledky. I když by nebezpečí nihilismu pro většinu z nás nemělo být příliš velké, je přesto důležité upozornit na možnosti nesprávných cest, po kterých bychom se při svém hledání prázdnoty mohli omylem vydat.

Nejsme-li si této bludné cesty vědomi, mohli bychom se lehce klamat a domnívat se, že meditujeme o prázdnotě, když se jen mlhavě koncentrujeme na pouhou neexistenci jakéhokoliv obsahu.

Znát předem možné omyly na cestě nám uspoří mnoho času a energie.

Prvním krokem na cestě k otevření "oka moudrosti" je přesná znalost, jak meditaci provádět. Jen pokud máme jasnou představu nastávající meditace, můžeme ji účinně převést do praxe. Mluvíme-li o prázdnotě, míníme vždy prázdnotu něčeho. Proto musíme nejdříve pochopit, že podstata věcí je prázdná. Prázdnota znamená prázdnotu od "samostatné existence". Součástí poznání prázdnoty je provedení negace, která nám pomůže získat správný náhled. Uvědomíme si, že něco, o čem se domníváme, že existuje, tedy má samostatnou vlastní existenci, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Bez přesné znalosti toho, co musíme popřít, abychom rozpoznali prázdnotu, není možné v meditaci pokračovat. Následující krok spočívá v přesném pochopení toho, že podstata veškerých jevů je prázdná. Zdá se to zcela absurdní a nesmyslné, ale bez tohoto pochopení nelze o prázdnotě meditovat. Podobali bychom se lukostřelci, který chce trefit šíp do černého, a neví, kde je umístěn terč. V nynější době jsou rozšířená mnohá nedorozumění o povaze prázdnoty. Hodně lidí věří, že meditace o prázdnotě znamená vyprázdnit mysl od veškerého obsahu a pak klidně setrvávat v tomto duchovním vakuu. Takový stav ale nemá s prázdnotou společného ani to nejmenší. Dalším, často se objevujícím nedorozuměním je představa, že prázdnota znamená nepřítomnost "já", ega. To vede k víře, že poznání prázdnoty dosáhneme, jestliže se naše vědomí dostane do stavu, ve kterém nevzniká žádná myšlenka na "já". Tak jednoduché to ale není. Mnohem více jsme rozlišovali mezi nesprávně představovaným "já", které je nutno popřít, a existujícím (tj. relativním) "já". Při přesné analýze můžeme ve skutečnosti stanovit tři různé pojmy "já". První pojem označuje "já", které jsme rozpoznali jako prázdné, jsoucí bez jakékoliv vnitřní a samostatné existence, o kterém jsme pochopili, že existuje pouze jako pojmenování naší osoby na relativní úrovni. Druhý pojem "já" je představa "já" s vlastní vnitřní existencí. Třetí "já" je to, jež nepovažujeme ani za skutečně existující, ani za skutečně neexistující. Výrazy "skutečně existující", "samostatná existence" a "vlastní vnitřní existence" mají stejný význam. Tím míníme svoje "já", které jde do práce, přijímá jídlo a čte tyto řádky. Z těchto tří může být první pojem vnímán pouze po poznání prázdnoty, druhý je označen jako "lpění na já" a pod třetím pojmem rozumíme každodenní, blíže neurčený smysl svého "já". První a třetí pojem "já" jsou platné pro to, na co se vztahují, existují, a tedy nesmějí být negovány. Pouze druhý pojem je nesprávný. Tato meditace se zabývá výhradně negací "já", na které se vztahuje druhý pojem. Vraťme se opět zpátky k vlastní meditaci. Předpokládejme, že bychom docílili stavu "přebývání v míru" a odstranili veškeré toulající se myšlenky, vzrušení a propadání se a setrvávali v zaměření na čirou a prázdnou přirozenost mysli. Potom se dostaví výlučně toto čiré a prázdné poznání, prosté forem a představ. Následující krok pozůstává z toho, že opatrně oddělíme malou část mysli od koncentrace a použijeme ji k analytickému zkoumání. Je mimořádně těžké probudit analytické schopnosti, aniž porušíme vyrovnaný klid koncentrace. Zjistíme, že nejsme schopni současně se koncentrovat a analyzovat, neboť obě funkce se zdají vzájemně se vylučovat. Uskutečnit oba procesy současně vyžaduje delší cvičení. I když jsme těmto těžkostem vystaveni v našem současném stavu nekoncentrovanosti, nebude to tak těžké, až dosáhneme stavu "přebývání v míru". Prvním objektem, který podrobíme své analýze, bychom měli být my sami. Po dosažení stavu "prodlévání v míru" budeme tuto analýzu moci provádět bez jakéhokoliv rozptylování nezvládnutelnými myšlenkami. To nám umožní postoupit se svým zkoumáním do obzvláštní hloubky. Podobáme se tak zloději, který se za temné noci ocitl v neosvětleném bankovním trezoru. Může se věnovat svému řemeslu bez obav, že bude vyrušen. Právě tak jsme schopni i my ve stavu plné koncentrace provádět nerušeně každou žádoucí analýzu. Meditující, říkejme mu třeba Jan, zjistí po zevrubné analýze, že Jan neexistuje sám o sobě, ani v těle, ani v mysli, ale pouze jako pojmenování v představě. Zůstává na každém z nás odhalit v sobě tento způsob existence. Říkáme, že "já" nebo "já sám" jsou pouze jména, pouhá pojmenování představ. Co ale znamená pouhé pojmenování? Představme si, že z určité vzdálenosti vidíme na zemi ležet lano. Můžeme je snadno zaměnit za hada. Jestliže jsme pevně přijali představu, že před sebou máme živého hada, přibližujeme se velmi opatrně. Když jsme dostatečně blízko, poznáme, že na zemi neleží had, ale pevné lano. Had byl v tomto případě pouze pojmenováním, které této představě dala naše mysl. Jiným příkladem by mohla být záměna skupiny kamenů na vrcholu nějaké hory s postavou člověka. Řekli bychom: "Podívej, je tam člověk," ale jakmile se přiblížíme, abychom uviděli, kdo to je, nebudeme vnímat nic než jen kameny. I zde byl člověk, kterého jsme viděli, pouze pojmenováním, které mu dala naše mysl na základě skupiny kamenů. Ukázání funkce mysli jako "pojmenování" by nás nemělo zavést k tomu, abychom tuto funkci považovali za zvlášť tajemnou kvalitu vědomí. Vztahuje se pouze na současné chápání objektu pomocí mysli. Říci, že lano je pojmenováno jako had, je to samé, jako že lano je chápáno jako had. Právě k takovému poznání dospíváme při analýze sebe sama jakožto meditujícího. Není žádný meditující, žádné "já" ani "já sám", kromě "já", které si představila mysl, to znamená, že tak bylo pojmenováno konvenční představou mysli. Neexistuje žádné samostatné "já", jež by substanciálně a konkrétně existovalo, nezávisle na pojmenování představy. Není tedy žádný meditující Jan, který by vystoupil ze sebe, a mohl tak svoji existenci potvrdit. Mimo Jana, jehož tělo a mysl jsou tak pouze nazývány, není žádný jiný Jan. To nám umožňuje vidět, jak lze rozvíjet náhled na podkladě meditace. Nejprve jsme si vypěstovali stav "prodlévání v míru" a nyní přecházíme k analýze jeho subjektu. Kdo se soustavným studiem a intelektuálním cvičením mysli důkladně připravil na skutečnost, že ego postrádá samostatnou vnitřní existenci, pro toho bude toto poznání doprovázeno radostnou zkušeností. Tento náhled pro něj bude znamenat totéž, co pro chudáka nalezení zlatého pokladu. Ale pro ty z nás, kteří nemají sklon ke zkoumání, se může poznání, že "já" je pouhé pojmenování, stát úzkostnou zkušeností. Je to přesně to, co míníme výrazem "strach z prázdnoty". Provádíme-li během meditace zkoumání, měl by analytický aspekt mysli začít s hledáním "já" nejprve od temene hlavy a pak pomalu a pečlivě prozkoumávat celé tělo až ke špičkám prstů na nohou. Tímto způsobem poznáme, že "já" není identické ani s celým tělem, ani s některou jeho částí. Následovat by měla i stejná analýza mysli. Po prozkoumání zrakového vědomí pokračujeme stejným způsobem u dalších čtyř smyslových vědomí a nakonec prozkoumáme vědomí mysli jako celku. I zde poznáme, že žádné jednotlivé vědomí nebo jeho aspekt není hledaným "já". Konečně zkoušíme, zda existuje "já" nezávisle na těle a mysli. Bude nám pak jasné, že po vyloučení těla a mysli z našeho zkoumání nezbude nic, na základě čeho bychom mohli potvrdit existenci "já". Toto šetření nás neotřesitelně dovede ke zjištění, že "já" je pouze pojmenováním těla a mysli a je prosto jakékoliv samostatné nezávislé existence. Ve čtení takovýchto výkladů, kde je existence "já" líčena jen jako pojmenování, tkví určité nebezpečí. Vybudujeme si vlastní pevnou představu o tom, jak by se nám takové "já" mělo jevit, a pak se je pokusíme poznat. Tím si ale vytváříme zábranu před správným pochopením skutečného pouhého pojmenování "já". Při meditaci pak budeme mít obtíže s rozlišováním mezi svou vlastní ideou, kterou jsme si vytvořili, a mezi pravým pouhým pojmenováním "já". Budeme se pak ptát: existuje "já" skutečně tímto způsobem, nebo si pouze představuji, že existuje? Jen zevrubným a opakovaným meditativním bádáním budeme moci tento problém rozřešit a získat platný počitek "já" jako pouhého pojmenování těla a mysli. Je pravděpodobné, že vyvstane následující otázka. Přirovnali jsme "já", tedy pojmenování těla a mysli, k hadovi, kterého jsme tak nazvali na základě pohledu na lano, a k člověku, kterého jsme tak nazvali na základě pohledu na hromadu kamenů. Ač jsme něco pojmenovali "had" a "člověk", přece tito ve skutečnosti vůbec neexistovali. Nebylo by z toho možno vyvodit, že "já"- přes naše pojmenování těla a mysli -- ve skutečnosti vůbec neexistuje? Tento závěr je přirozeně absurdní, neboť sami provádíme analýzu a meditujeme. Úplné popření "já" by se rovnalo tvrzení, že nikdo nemedituje a nikdo nepátrá. Přístup, podle kterého označujeme tělo a mysl pojmem "já" a lanu dáváme název "had", je identický jen potud, že ve skutečnosti ani "já", ani "had" neexistují sami o sobě, nemají samostatnou nezávislou existenci. Rozdíl je v tom, že pojmenování lana názvem "had" neprokazuje existenci hada, zatímco pojmenování těla a mysli jako "já" naši existenci prokazuje. Tento rozdíl mezi neexistencí hada a naší vlastní existencí je možný, protože lano neskýtá přiměřený základ k tomu, aby bylo pojmenováno "had". Komplex tělo-mysl naproti tomu je přiměřeným základem pro pojmenování sebe sama jako "já". O seskupení těla a mysli se říká, že představují jednotlivě nebo ve své celistvosti platný základ pro pojmenování sebe sama. Mysl, která toto seskupení jako "já" pojmenovává, se nazývá "konvenčně platná mysl". Vzájemná závislost platného základu pojmenování a konvenčně platného pojmenování mysli nám umožňuje prokázat existenci "já". Proto můžeme říci, aniž si protiřečíme: "Dělám to a to, jdu tam a tam." "Já", které neustálé myslí a jedná, existuje. Naproti tomu lano nemůže nikdy sloužit jako platný základ pro pojmenování hada, proto bude idea, která pojmenovala lano jako "had", vždy neplatnou a chybnou představou. Neboť lano, i když bylo chybně považováno za hada, nemůže nikdy vykonávat činnost hada. Správný proces pojmenování probíhá následujícím způsobem: Zpozorujeme svého přítele Helmuta, jak nám jde vstříc. Přesně vzato, vidíme pouze postavu -- tělesnou podobu Helmuta -- a pojmenujeme ji Helmut. Protože Helmutovo tělo je přiměřeným základem pro pojmenování, označíme toto pojmenování jako platné. Proto můžeme v této souvislosti prohlásit tvrzení "Helmut nám přichází naproti" za správné. Stejným způsobem říkáme o sobě: "Dnes jsem velmi rozčilen." Zde bereme duševní stav "rozčilení" za základ k pojmenování sebe sama. I ten je přiměřeným základem, který můžeme platně pojmenovat jako "já". Při smrti fyzické tělo již neslouží jako ochrana našeho vědomí, umírá. Pak už neskýtá platný základ pro pojmenování sebe sama, proto nemůže vzniknout žádná skutečná myšlenka, jež by toto mrtvé tělo pojmenovala. Existenci "já" dokazuje oboustranný vzájemný vztah mezi platným základem pojmenování a platným pojmenovávajícím vědomím. V tomto smyslu říkáme: osoba existuje, a tento způsob existence nazýváme "konvenční" a "pojmenovaný". "Já" existuje výhradně tímto způsobem. Jestliže jsme sledovali tento průběh zkoumání, dospějeme k pochopení, že meditující existuje pouze jako pojmenování těla a mysli. Pozorujeme-li "já", které se tomu zdá odporovat, jako by bylo substanciální a samostatně existující, rozpoznali jsme falešné, nesprávné "já", které je třeba negovat. Abychom porozuměli prázdnotě, má velký význam dospět k přesnému náhledu na toto nesprávné "já", neboť poznáním jeho neskutečnosti porozumíme prázdnotě. Když budeme schopni rozeznat skutečnou podobu tohoto nesprávného "já", uvědomíme si předmět instinktivního lpění na tomto "já", kterým jsme připoutáni ke koloběhu existencí. Je to velmi subtilní představa. Než budeme moci obsáhnout její význam v celé její celistvosti, vyžádá si to dlouhé studium, mnoho kontemplace a opakovaného analytického zkoumání. Často se vyskytující chybou je utvoření si vlastní pevné představy, jak musí nesprávné "já" vypadat. Tato idea zůstává v mysli, abychom ji pak v průběhu analýzy popřeli. V tomto případě dosáhneme při nejpřísnějším použití různé argumentace pouze popření své vlastní představy o nesprávném "já". Instinktivní lpění na "já" tím nebude ani v nejmenším zasaženo. Nebudeme na tom o nic lépe než před svým snažením. Obecně se můžeme přiblížit prázdnotě dvěma hlavními cestami: buď pochopením, jak veškeré věci existují - že každá věc existuje jen jako pojmenovaná představa a s touto představou související důsledek, prázdná přirozenost této věci, nebo poznáním, že veškeré věci jsou závislými veličinami, a tak se napojit na jejich prázdnou přirozenost. Tento výklad mahámudry sleduje první z obou metod. Stejným způsobem, jako jsme zkoumali a nakonec zjistili pravou existenci "já", bychom měli pozorovat všechny ostatní jevy. V první chvíli se nám budou všechny věci jevit nesprávným způsobem, a to jako by samy o sobě objektivně existovaly. Z toho důvodu říkáme, že naše vědomí je klamáno. Pokud bychom chtěli mysl od tohoto klamu osvobodit, museli bychom odhalit, že veškeré nám se jevící úkazy nejsou žádné konkrétní samy o sobě existující jednotky, ale pouhá pojmenování představ. Způsob, jak se nám věci jeví, teď nesouhlasí s jejich skutečným způsobem existence. Zdají se nám existovat samy o sobě, i když ve skutečnosti nelze najít sebemenší stopu jejich samostatného bytí. Souhlasíme však s tímto falešným základem, kterým se nám veškeré věci jeví, a představujeme si je tímto způsobem. S takovou představou jakožto základem lpíme na objektech, které se nám zdají být příjemné, a odvracíme se a nenávidíme objekty, které se zdají být nepříjemné a odpuzující. Tímto způsobem propadáme všem druhům emocí a neklidu mysli. Možná bychom chtěli odporovat tvrzení, že veškeré jevy se nám jeví způsobem, kterým ve skutečnosti neexistují. Jako příklad si vezměme jablko. Pozorujme je. Jeho podoba jako platný základ nám umožní identifikovat je správně jako jablko. Přiměřeně svému očekávání jsme schopni je zvednout, sníst, a tím utišit svůj hlad. V každém směru se tedy zdá, že toto jablko existuje takovým způsobem, kterým se nám jeví. To přirozeně odpovídá pravdě. Co je však důležité, je to, že se klameme tím, že jíme jablko samo o sobě existující, které má samostatnou a nezávislou existenci. Jablko, které poznáváme, zvedáme a jíme, existuje výhradně prostřednictvím pojmenování. Jen to utišuje náš hlad, nikoliv nezávisle existující jablko, jak se nám jeví. V následující analogii bude možná rozdíl jasnější: Žloutenka nedává jen žlutavé zabarvení kůži, ale může částečně ovlivnit vnímání barev. Představme si teoreticky, že někdo s touto chorobou odjede do hor lyžovat. Sníh se mu bude zdát nažloutlý, i když tím nikterak nebudou omezeny jeho vlastnosti -- možnost lyžovat na něm, působení chladu na dotek, tání v teple. Stejně tak jsme my, i když se nám věci jeví nesprávným způsobem, přece jen schopni učinit o nich výstižnou výpověď a jejich chování v rámci určitých podmínek předpovědět. Jak jsme se již zmínili, přijetí jejich klamné podoby nás vede k nespokojenosti a utrpení. Chceme-li ale skutečně dosáhnout míru a osvobození od pout, je nutné tento nesprávný způsob projekce věcí rozpoznat a pochopit ho jako zcela neexistující. Tak docílíme vnímání prázdnoty všech věcí, které jsou prosty samostatné nezávislé existence, a poznáme tak absolutní způsob jejich existence, to znamená pochopíme mahámudru. Tibetský mistr meditace (1921-1986), jenž absolvoval klášterní universitu Sera u Lhasy a po čínské okupaci odešel r. 1959 do exilu. V Dharamsale byl jedním z učitelů současného dalajlamy. Roku 1974 na dalajlamovu žádost přesídlil do Švýcarska, kde působil jako opat Tibetského institutu v Rikonu. Do konce života již zůstal na Západě, učil v západní Evropě a severní Americe a založil řadu meditačních center ve Švýcarsku, Německu, Itálii a Francii. Mahámudra, gešeho hlavní dílo, sestavena z jeho různých výkladů o buddhistické meditaci v Indii a ve Švýcarsku. V prvním dílu, "Sedmidílné přeměně ducha", komentuje tibetský meditační text školy Kadampa z 12. stol., jenž obsahuje četná působivá poučení v jednoduché a lehce srozumitelné formě. Druhý díl, "Rovina vědomí", je sbírkou různých nauk, mimořádně zajímavé jsou výklad cvičení jógy vědomého snění. Třetí díl, "Mahámudra", pojednává o nejdůležitější buddhistické meditaci, o poznání prázdnoty (šúnjatá). Ve všech svých poučeních klade geše Rabten zvláštní důraz na nezbytnost plně integrovaného duchovního života jakožto základu, jenž je vybudován na trpělivém a správném cvičení. Středem cvičení není nějaké "náhlé osvícení", ani získání jasnovidnosti nebo okultních sil. Vývoj ducha by měl být chápán jako pozvolné pokračování na cestě se stupni vybudovanými jeden po druhém, jejichž konečný cíl spočívá v plném osvícení. "Někteří lidé se domnívají, že meditace znamená vnitřně uvolnit mysl a bez zvláštního úsilí tak dospět k velmi klidnému stavu... Kdyby ovšem bylo cílem meditace pouhé uvolnění, pak by vynikajícími jóginkami byly krávy... Pravá úloha a jediný cíl meditace spočívá v odstranění nevědomosti a zaslepenosti."

Sdílet na Twitteru Sdílet na Facebooku